Historie jógy

Indie je dnes druhou nejlidnatější zemí světa s počtem obyvatel převyšujícím počet všech Evropanů. Kdysi dávno, v době okolo 4 000 let před Kristem začalo dlouhotrvající osídlování Indie, o němž však mnoho nevíme. Sami Indové se nikdy historiografií nezabývali, protože neměli potřebu nahlížet na skutečnost tímto úhlem pohledu.

Předkové dnešních Indů si sebou do nového domova přinesli víru v přírodní
božstva. Představy o existenci světa, mytologická vyprávění a modlitby si předávali
nejprve ústně, teprve později v rozmezí let 1500 – 1200 před Kristem je kodifikovali
písemně v podobě véd. Slovo véda by mohlo dnes odpovídat pojmu věda, vědění, tedy
znalosti správného uctívání bohů. Za základní princip byla prohlášena oběť, ale její
správné chápání bylo později upřesňováno v textech zvaných bráhmany. Někteří se
však s tímto pohledem nespokojili a hledali skutečný filozofický výklad, který by jim
objasnil smysl lidského života, posmrtný úděl člověka. Tak vznikly upanišady (doslova
přisednutí čili diskuze nad texty), nej starší z nich v období let 800 – 600 před Kristem
bývají označovány jako védánta, tedy konec nebo vyvrcholení véd. Základem tohoto
pojetí je učení o átmanu (nejvnitřnější podstatě člověka), o jeho jednotě z brahman a o
karmanovém zákonu.

Posvátné texty, které v těchto dobách vznikaly, se dělí na šruti a smrti. První
skupina nazývaná šruti označuje texty, které byly dávným mudrcům zjeveny ve stavech
hluboké meditace a které pocházejí přímo od bohů. Tato díla (védy, upanišady) jsou
považována za neomylná, věčně platná. Druhá skupina textů se označuje pojmem smrti,
tedy to, co je třeba podržet v paměti. Patří k nim různé sútry, šástry a také eposy a
epická vyprávění jako Mahábhárata a Rámájana, která byla koncipována jako soubory
rad a ponaučení, jak správně jednat a žít.

V těchto dobách dávno minulých již v Indii existovala jóga. Před 4 000 lety byla
při vykopávkách v povodí řeky Indu nalezena pečetidla s vyobrazením člověka
v lotosovém sedu. Tato pozice jógy, zvaná padmásana se stala později jedním ze symbolů
indického náboženství hinduismu. Jóga však není náboženstvím, nýbrž souborem návodů a pravidel,
jak dospět k osvobození z koloběhů životů. Její původ lze jednoznačně odvodit jen z védských textů.
Rozvíjela se stranou hlavní védskobráhmanaké tradice a šířila se ústním předáváním poznatků z učitele na žáka.

Později došlo k jejímu vřazení mezi 6 hlavních ortodoxních systémů zvaných daršany.
S pojetím jógy jako systémem různých cest, které vedou ke stejnému cíli, se
setkáváme v období 3. – 4. století př. Kr. v díle nazvaném Bhagavadgíta, jež je součástí
rozsáhlého eposu Mahábhárata. Jóga je v něm charakterizována jako věčná a za její
nejdůležitější směry jsou považovány cesta karmajógy, bhaktijógy, džňánajógy a
rádžjógy. O něco později, 200 – 300 let př. Kr., dosavadní poznatky o józe shrnul a
utřídil autor, o němž moc bližšího nevíme, ale jeho jméno Pataňdžali a jeho dílo
Jógasútra jsou dodiies živými pojmy v literatuře o józe. Jóga v jeho pojetí představuje
metodu, jak ovládnout tělo a zastavit pohyb mysli.

V dalším období hledali různí autoři účinnější postupy, jak pomocí jógy dojít k
vysvobození z koloběhů životů, důsledkem čehož bylo ustanovení mnoha různých
směrů, cest a škol jógy.

Přečtěte si detailnější historii jógy.

Zdroj: S jógou na cestě životem, I. a J. Knaislovi, 2002