Školení restorativní jógy
Přihlášení

Přihlášení

Zapomněl/a jste heslo? Registrace nového uživatele
YogaPoint.cz

Chválit nebo nechválit jako učitel jógy

Občas učím učitele jógy a jednou se při této příležitosti se objevila otázka, jestli je dobré studenty chválit. Část lidí soudí, že by se studenti jógy chválit neměli, protože by jim chvála zvětšovala ego. Druhá část zase soudí, že by se chválit mělo, protože jinak jsou lekce pocitově přísné a tvrdé.

Tahle otázka se týká i mne, protože komunikace není moje silná stránka a v minulosti jsem lidi moc nechválil. Ne, že by to bylo nějaké vědomé rozhodnutí. Prostě mne nenapadlo to dělat. Kouknul jsem na někoho, na něco se zeptal a případně ho opravil anebo mu dal další instrukce. Ale pokud vidím, že je vše v pořádku, tak jsem neříkal nic (v hlavě jsem ho ovšem chválil). Jenže tohle může mnoho lidí velice frustrovat. Protože pokud jediné, co od vás lidi slyší jsou různé opravy anebo instrukce, nabudou dojmu, že vlastně nic nedělají správně. A teď nemyslím případ, kdy někoho opravíte desetkrát za lekci (to frustruje každého), ale i třeba jen jednou za dvě lekce. Časem se to nastřádá a pokud je to jen samé “tohle dělej takhle a tamto nedělej,” tak to pro hodně lidí bude dřív nebo později frustrující.

Pokud máte starost, že někomu poroste ego, když ho pochválíte, tak se nemusíte bát. Ještě nikdy jsem neviděl člověka s velkým egem, který by ho získal díky přehnané chvále ostatních. Naopak např. narcistická porucha osobnosti vzniká spíš z nedostatku lásky (viz např. Röhr (2016)), protože dotyčný se nenaučí mít rád sám sebe a hledá externí validaci za každou cenu. Tím, že někomu řeknete, že má hezkou trikónásanou, z něj egoistu neuděláte. A po pravdě řečeno je problém s egem doménou spíše učitelů jógy než studentů.

Chválení má ovšem také svoje mouchy. Jednak pochvaly část lidí prostě ignoruje (díky celoživotnímu tréninku) ale také je mohou frustrovat (o tom níže). Navíc když bude člověk chválit každou blbost, může to působit neupřímně.

Naštěstí nemáme jen dvě alternativy. Není to tom, jestli chválit nebo nechválit. Hlavním smyslem je 1) předat zpětnou vazbu a 2) motivovat. A tady si můžeme pomoci velice důležitým konceptem (nejen) pro učení jógy – a tím je růstové nastavení mysli.

Růstové vs. fixní nastavení mysli

Růstové nastavení mysli (“growth mindset”) definovala ve svém výzkumu psycholožka Carol Dweck (její kniha s názvem “Nastavení mysli” je k dispozici i v češtině). Z výzkumu, který Carol Dweck dělala na školních dětech určila dvě základní nastavení mysli: fixní nastavení mysli a růstové nastavení mysli. Lidé s fixním nastavením mysli věří, že např. něco jim jde a něco nejde, že jsou na něco chytří nebo hloupí, (ne)mají na něco talent atd. “Víra, že vaše vlastnosti jsou jednou provždy dané – fixní nastavení mysli –, vede k naléhavé potřebě neustále si něco dokazovat. Máte-li dánu jen určitou inteligenci, určitou osobnost a určitý morální profil, pak byste se měli hodně otáčet při dokazování, že je toho všeho právě akorát.”(Dweck, 2017, locs. 103–105) Problémem je, že pak každou překážku vidí jako ohrožení své identity. Proto často svoji snahu radši vzdají než, aby riskovali, že se jim něco nepovede. Takže i když se jim mohlo na začátku dařit, poměrně brzy narazí. Jako extrémní příklad můžeme uvést různé “mladé génie”, kteří si osvojili fixní nastavení mysli, protože jim od dětství všichni říkali, jak jsou chytří. Jenže to pak vedlo k tomu, že se přestali učit (génius to přeci nepotřebuje) a v dospělosti z nich už žádné hvězdy nebyly.

Můžu například podlehnou dojmu, že jsem dobrý na jógu – buďme konkrétnější: na flexibilitu. Všichni mi říkají jako mi to jde, že jsem hodně ohebný atd. až se to stane součástí mé identity. Ale to pak nejspíše povede k tomu, že se začnu vyhýbat ásanám, které mi nejdou (jako učitel je například nebudu zařazovat do lekcí, protože studenti by viděli, že mi třeba nejdou silové pozice). Problém je, že čím déle dělám jógu, tím víc musím pracovat na tom, co mi právě nejde (k tomu můžeme přičíst i fakt, že tělo se v průběhu stárnutí mění). V nejlepším případě si tak způsobím nějakou dysbalanci. V pravděpodobnějším případě po pár letech s jógou přestanu s vysvětlením, že “to je úplná blbost” a půjdu radši na zumbu, protože se nebudu chtít pustit do ásan, které mi nejdou.

Růstové nastavení mysli je opačné. “Růstové nastavení mysli totiž vychází z přesvědčení, že své základní vlastnosti můžete vlastním úsilím kultivovat. Přestože se lidé mohou všemožně lišit (svými výchozími talenty a schopnostmi, zájmy nebo temperamenty), každý se může díky úsilí a zkušenostem změnit.” (Dweck, 2017, locs. 118–120) Žádná naše vlastnost není ve skutečnosti pevně daná (Carol Dweck docela obšírně vysvětluje, že ani IQ ne). Nemám pocit, že bych byl na něco “dobrej” nebo “špatnej”, ale věřím, že na tom můžu pracovat a čím víc na tom budu pracovat, tím víc se to bude zlepšovat.

Jak se vytváří nastavení mysli

A kde tak člověk k takovém nastavení mysli přijde? Problém je, že nastavení mysli není něco, co bychom si normálně uvědomovali. Ali Crum definuje “nastavení mysli” jako “mentální rámec nebo čočku, která selektivně organizuje a kóduje informace.”(Huberman, 2023, čas 8:25) A co se týče růstového a fixního nastavení mysli, tak si ho většinou vytvářím právě díky typu chvály, které dostáváme. Pokud je někdo chválen za schopnosti (jsi chytrý, dobrý, šikovný atd.), tak to buduje fixní nastavení mysli. Zatímco pokud je někdo chválen za úsilí (je vidět, že jsi na tom pracoval, že jsi nad tím přemýšlel atd.), tak to buduje růstové nastavení mysli.

A ten dopad je ohromný. Už první výzkum, který předznamenal růstové vs. fixní nastavení mysli, zjistil, že chválení inteligence může u dětí (5. třída) významně poškodit motivaci i výkon (Mueller & Dweck, 1998). Výzkum probíhal zhruba takto: nejdříve všem žákům dali soubor deseti poměrně obtížných příkladů z testu neverbální IQ. Některé žáky pak pochválili za jejich schopnosti (“To jste chytří”…) jiné za úsilí (“To jste se opravdu snažili”…). Do té doby byly výsledky obou skupin stejné, ale potom se začaly lišit. “Po zkušenosti s obtížemi výkonnost žáků chválených za schopnosti prudce klesla, i když jsme jim dali o něco snazší příklady. Ztráceli víru ve své schopnosti a vedli si hůř než na začátku. Děti chválené za snahu podávaly čím dál lepší výkon. Díky náročným příkladům své dovednosti vytříbily, a když se pak vrátily k těm snazším, měly velký náskok.” (Dweck, 2017, locs. 1183–1186) Protože šlo de facto o IQ test, tak jen rozdíl ve způsobu chválení snížil nebo zvýšil IQ.

Od té doby byly tyto (a další) způsoby chválení testovány mnohokrát. Jeden z nedávných výzkumů se zaměřil například na vysokoškolské studenty (Zarrinabadi & Rahimi, 2022). A výsledek vždy odpovídal zjištěním Carol Dweck.

Způsob chválení hodně ovlivňuje děti, ale také dospělé, kteří začínají s nějakou aktivitou. Po nějaké době si určité nastavení mysli už vytvoří a stojí už víc práce toto nastavení změnit.

Proto je hodně důležité, jak jako učitelé jógy se studenty komunikujeme – obzvlášť s těmi, kdo právě začali chodit na jógu. Zásadním způsobem totiž formujeme, jaké nastavení mysli si vytvoří (u dospělých může být výhodou, že ti, kdo mají růstové nastavení mysli, si ho většinou snaží vědomě udržet). A i s dobrými úmysly, tak můžeme nevědomky u někoho vybudovat fixní nastavení mysli.

Moralizující soudy

Andrew Huberman popsal rozdíl mezi chválou za úsilí a chválou za vlastnosti tak, že buď se zaměřujete na slovesa nebo na přídavná jména. Tj. pokud popisujete to, co člověk dělá (snaží se, zapracoval na tom…), tak pomáháte budovat růstové nastavení mysli. Ovšem pokud popisujete, jaký člověk je (chytrý, ohebný, silný, talentovaný…), tak budujete fixní nastavení mysli. Navíc tím vynášíte soudy o tom, jaký daný člověk je. Nad tím se pozastavil už psycholog Marshall B. Rosenberg (bez souvislosti s výz. Rosenberga ale nezajímal výkon. Šlo mu o “pouhou” mezilidskou komunikaci.

Popisování toho, jaký člověk je považoval za moralizující soudy, které zbavují druhého lidskosti. Jinými slovy, kdo si myslím, že jsem, abych mohl někomu jinému říkat, že je třeba takový nebo makový. Podle Marshalla Rosenberga je to ve stejné kategorii, jako když někomu řeknu, že je špatný, hříšný apod. “Říci někomu, že odvedl dobrou práci a že je schopný člověk…, to je podle mého názoru další z moralizujících soudů.(…) Tvrdíme, že pozitivní soudy jsou stejně odlidšťující jako negativní soudy. Domníváme se také, že odměňovat někoho pozitivní zpětnou vazbou je zhoubné. Neponižujte lidi tím, že je chválíte nebo jim skládáte poklony” (Rosenberg, 2015, s. 130) Navrhoval nahradit tyto soudy vyjádřením vděčnosti a ve svých knihách i popsal způsob jak na to. Vyjadřování vděčnosti ale není dobře aplikovatelné při komunikaci učitele a studenta (v tom je výzkum Carol Dweck blíže), proto teď nepůjdeme do detailu. Chtěl jsem tento pohled zmínit pro ilustraci toho, že se na problém “chválení” nemusíme koukat jen z hlediska “efektivity”, ale i obyčejné mezilidské ohleduplnosti.

Zpětná vazba

Základní (a trochu zjednodušená) rada je: chválit za úsilí, nechválit za schopnosti. Jinými slovy zaměřit se na slovesa, ne na přídavná jména. Ovšem to není všechno. Nejde o to jen lidi chválit, ale je potřeba dávat lidem zpětnou vazbu. Na tohle upozorňuje přímo i Carol Dweck: “A konečně, když si lidé uvědomí, že já jsem ta, co přišla s nastavením mysli, často říkají: „Jo, jasně! Chvalte za proces, ne za výsledek, že jo?“ No, ne tak docela. Tohle je široce rozšířený omyl. Ve všech našich studiích zkoumajících chválení opravdu vždy chválíme za proces, ale vždy ho dáváme do souvislosti s výsledkem, tedy s tím, co se děti naučily, jaký pokrok udělaly, čeho dosáhly. Děti si musejí uvědomit, že díky tomu, že do toho procesu napřely své síly, se něco naučily.” (Dweck, 2017, locs. 3624–3628)

Tohle je důležitý bod. Pokud budeme chválit neupřímně, tak si toho lidé dřív nebo později všimnou a jediné, co z toho vyplyne je naše neupřímnost. Někdy není od věci prostě říci: “Zdá se mi, že jsi tohle a tohle od posledně moc necvičil” apod.

Samozřejmě v józe se objeví otázka, co je onen “výsledek”. Čeho by člověk měl dosáhnout? Jsem pevně přesvědčen, že by naším cílem NEMĚL být větší rozsah pohybu. Může se stát, že díky józe budeme mít větší rozsah pohybu, ale také se to stát nemusí. Také to, že se teď dokážete praštit hlavou o holeně nijak neovlivní vaše zdraví nebo kondici. Jen to může zvýšit vaše šance na získání angažmá v cirkusu, ale to podle mne není dobrý cíl pro jógovou praxi.

V čem bychom se tedy měli zlepšovat díky praxi ásan? Co bychom se tím měli naučit? Tahle otázka by si asi zasloužila delší zamyšlení. Ve stručnosti bych řekl, že je dobré vědomě rozvíjet hlavně dvě oblasti:

  • Uvědomění – vnímání těla, dechu.
  • Funkční stránka – ásanová jóga je pořád cvičení a když už se člověk hýbe, tak je dobré, aby to taky k něčemu bylo. Tzn. správně tělo používat (zapojují se ty svaly, co mají? Nebo si buduji jen dysfunkční vzorce pohybu?) a také ho používat dostatečně.

Oboje dvoje jsou velké témata, o kterých existují celé knihy. Zde jsou pro nás podstatné jen z hlediska zpětné vazby. Nemá tedy cenu někoho chválit za to, že je ohebný (což bývá výsledek spíše jeho genetiky než práce), ale třeba za to, když v ásanách “nevisí”, ale je tak aktivně, pohyb vychází ze středu apod. Tyhle věci bývají hůř vidět a o to důležitější je na ně začátečníky upozorňovat, protože tak se je naučí vnímat.

Postřehy na závěr

Pokud zkusíme chválit, tak abychom podporovali růstové nastavení mysli, bude to ze začátku hodně dřevěné a bude nám to připadat nepřirozené. Může to i chtít delší přemýšlení o tom, co říct. “Jsi fakt dobrej” nás napadne hned. To je normální součást procesu. Jde o to, že musíme změnit nejen způsob chválení, ale (možná) i svůj pohled na ásanovou praxi. Např. uvědomění těla není něco, co by člověk buď měl nebo neměl. Je to opět víc o “slovesech” – buď to dělám nebo to nedělám. A podobně nemůžu nějakou ásanu umět nebo neumět. Můžu ji jen praktikovat způsobem, který je užitečný nebo způsobem, který užitečný není. A dokonce ani člověk není takový nebo onaký, ale něco dělá nebo nedělá. A to jde.

 

Bibliografie

Dweck, C. S. (2017). Nastavení mysli: Nová psychologie úspěchu, aneb, naučte se využít svůj potenciál (2. vydání). Jan Melvil Publishing.

Huberman, A. (2023). How to Enhance Performance & Learning by Applying a Growth Mindset. https://www.youtube.com/watch?v=aQDOU3hPci0

Mueller, C. M., & Dweck, C. S. (1998). Praise for intelligence can undermine children’s motivation and performance. Journal of Personality and Social Psychology, 75(1), 33–52. https://doi.org/10.1037/0022-3514.75.1.33

Röhr, H.-P. (2016). Narcismus – vnitřní žalář: Vznik poruchy, průběh a možnosti jejího překonání (P. Patočka, Přel.; Vydání třetí). Portál.

Rosenberg, M. B. (2015). Co řeknete, změní váš svět (H. Antonínová, Přel.; Vydání první). Portál.

Zarrinabadi, N., & Rahimi, S. (2022). The effects of praise for effort versus praise for intelligence on psychological aspects of L2 writing among English-majoring university students. Reading & Writing Quarterly: Overcoming Learning Difficulties, 38(2), 156–167. https://doi.org/10.1080/10573569.2021.1934928

Komentáře (0)
David Dostal

David Dostal se věnuje přednášení, překládání a psaní v oblasti historie a filosofie jógy či indické spirituality obecně. Má web Kořeny jógy.

21.11.2023 - 15:09

Načíst další

Komentáře

Napište komentář

Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.



Partneři
Yogapoint

Chcete se stát partnerem?

Napište nám