S Mílou Mrnuštíkovou o cestách jógy

Tentokrát přinášíme rozhovor se Sávitrí Déví ing. Mílou Mrnuštíkovou, žačkou Vladimíra Píši, Milady Bartoňové a svámí Gítánandy. Sešly jsme se v krásné funkcionalistické kavárně uprostřed parku v centru Brna. O Míle jsem měla informace z jejích webových stránek, ale také od svých kolegyň, které byly nadšené jejími přednáškami pro Českou akademii jógy. Znala jsem některé knížky, které přeložila a napsala, a tak jsem šla na setkání s poměrně velkou trémou. Ta ale záhy zmizela, rozhovor plynul krásně a přirozeně a já měla pocit, že sedím s někým, koho dobře znám…

Studovala jste ČVUT, fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou. Jak se člověk dostane od techniky k tak duchovní záležitosti jako je jóga?

Studovala jsem jadernou fyziku. Fakulta měla sídlo v Břehové ulici v Praze 1 a přes vodu je Klárov, kde tehdy sídlil Dům kultury těla, kde se cvičila jóga. Viděla jsem nějaké letáky s pozvánkou a tak jsem tam začala docházet. Chápala jsem to jako vytvoření rovnováhy k technickému pohledu na svět. Když se zabýváte fyzikou, naučí vás to myslet určitým způsobem a já hledala nějakou kompenzaci. Navíc jsem o józe, sice matně, ale přeci jen něco málo věděla z domova, protože moje maminka si přivezla z lázní návody k relaxacím.

Jak se vaše studium a praxe jógy vyvíjely? Co Vás nejvíce zajímalo, přitahovalo? Kdo byli vaši učitelé?

Nikdy jsem nebyla velký sportovec. Ale toto bylo něco jiného a já byla zvědavá, co to vlastně je, takže jsem se tam šla podívat a poznala jsem tam velice zajímavého člověka, dr. Vladimíra Píšu, který mě přitáhl k józe víc. Začali jsme spolupracovat, jezdila jsem na jeho akce. On mi pak doporučil dr. Miladu Bartoňovou. K té jsem jezdila od roku 1980 až do loňského roku, kdy zemřela v požehnaném věku. Byl to takový zcela jiný pohled, než na co byl člověk zvyklý v té době. U Miládky bylo úžasné prostředí, atmosféra, lidé se chovali úplně jinak, než takzvaní normální lidé v takzvaně normálním životě. Vždycky to bylo zcela jiný svět. Když týden končil, odjížděla jsem se slzičkami. Na tom, že mě jóga oslovila a že jsem v ní začala vidět nejen cvičení, mají lví podíl právě Vladimír Píša a Miládka Bartoňová. Ta nám zpívala a recitovala Bhagavadgítu, vysvětlovala ji i v té době, kdy tam zcela jistě byla celá řada lidí, kteří naslouchali i z jiného důvodu než ze zájmu o duchovno.

S Vladimírem Píšou jsem zůstala v kontaktu až do roku 1989. Stal se z něj velmi dobrý přítel a zároveň učitel. Velmi nenápadně mě vedl, tak jak to je u mladých lidí zapotřebí. Neříkal mi nikdy, co bych si měla přečíst. Ale ptal se mne, co si o tom myslím, a tímto způsobem mě nenásilně přivedl kam chtěl. Já jsem si to přečetla taky a pak jsme o tom mohli diskutovat. Dneska si říkám, že mě tak na dálku vychovával a vedl.

A jak jste se dostala ke svému indickému učiteli svámí Gítánandovi?

O něm mi řekl Vladimír Píša. A pak se ke mně se dostala nabídka jet za ním do ášramu se skupinou lidí. Přihlásila jsem se. Bylo to v roce 1988, už jsem dostudovala, manžel také, měli jsme malé dítě, plat 1500 Kč, jak to tenkrát bývalo, dva vysokoškoláci. Cena, kterou měl zájezd stát, pro mě byla astronomická. Přesto jsem tam strašně moc chtěla, měla jsem pocit, že to by bylo to pravé, že to potřebuji a že bych se tak dostala přímo ke zdroji. Můj manžel se tenkrát velice obětavě jako amatérský horolezec nechal najmout na výškové práce, což bylo dobře placené, rozhodně líp než jaderná fyzika, a tu částku na cestu vydělal. V srpnu 1989 jsem odjela do Indie a svámí Gítánanda se stal mým třetím učitelem. Samozřejmě jsem za dobu svého působení v józe potkala tolik lidí, že se to nedá omezit jen na tyto tři učitele, ale s těmito jsem byla dlouhodobě ve styku a dlouhodobě na mě působili.

Praktikuje gítánandajógu, tedy jógu nazvanou podle vašeho učitele…

Je to tradiční jóga, je nádherná svou komplexností – zabývá se tím jaké máme vlastnosti, jak jednat v různých situacích, naším tělem, jak dýchat, jak pracovat se smysly, pracovat s myslí, zabývá se člověkem celistvě včetně jeho vazeb na svět okolo. Toho si nejvíc cením na józe a to jí dělá tak hodnotnou a tím ona je schopna tolik věcí ovlivnit. Člověk není jen fyzickým tělem, ale i energetickým, emočním, myšlenkovým, příčinným a chci-li na člověka působit, nemohu působit jen na jeden jeho kousek. Cvičit ásany, dýchat, meditovat, pracovat se smysly – to všechno je důležité. Začne-li člověk cvičit nebo třeba meditovat, a dělá do dobře, může ho to časem přivést k téhle té celistvosti, má-li to štěstí.

Kdy jste začala vést své vlastní hodiny?

S lidmi jsem začala cvičit v roce 1983, což byla zásluha Vladimíra Píši . V roce 1982 jsem dostudovala, vdala jsem se a přestěhovala do manželova rodiště – do Boskovic na Moravu. Což je malinké městečko, kde jóga tehdy nebyla. Bydlela jsem v Boskovicích, pracovala v Blansku a na jógu dojížděla do Brna. Bylo to náročné na ježdění a bylo jasné, že to tak nepůjde dělat dlouho. A Vladimír Píša mi tehdy řekl: „Tak v Boskovicích tu jógu založ.” Já? A jak já? Říkala jsem si. Po čtyřech letech absolování nějakých kurzů mi to připadalo nemístné, absurdní. A i dnes si myslím, že to byla z mé strany drzost. On mi v tom pomohl, našel nějaké kontakty, cestičku na tehdejší Sdružený klub pracujících. Ti mě oslovili, jestli bych byla ochotná vést tento kroužek. Takže jsem v roce 1983 začala cvičit. A je takovou perličkou, že v tom samém roce se tam objevila i druhá učitelka jógy Alena Dorociaková, takže se jóga v Boskovicích cvičila na dvou místech.

Takže jste kombinovala práci jaderného fyzika a cvičení jógy?

Nikdy jsem jako jaderný fyzik nepracovala, protože jsem nenašla odpovídající místo. Nabízeli mi pouze místo v elektrárně v Jaslovských Bohunicích, což jsem nechtěla, jednak to bylo daleko od Boskovic a ani ten provoz mě nelákal. Takže jsem po nějaké době, kdy jsem byla ženou v domácnosti, neb tenkrát nebyli nezaměstnaní, začala pracovat v Metře Blansko, kam mě vzali, ale vůbec ne kvůli jaderné fyzice, ale kvůli jazykům. Překládala a tlumočila jsem v oddělení mezinárodních vztahů. Měla jsem svou práci a jóga byla koníčkem. V Boskovicích jsem vedla večerní kurzy. V roce 1989 jsme se s rodinou přestěhovali do Brna, kde jsem pak s kurzy pokračovala.

A pak už tedy jen jóga?

To tak rychle nešlo. Stále jsem si držela zaměstnání i jógu. Po mateřské dovolené jsem šla na volnou nohu a především jsem překládala. Postupně bylo jógy víc a víc a překladů méně a méně, až jsem se octla v momentě, kdy jsem neměla žádné překlady. A najednou mi byla jóga dobrá i k obživě. A to je otázka šesti, sedmi let zpátky.

Jak jste se dostala k sanskrtu?

Přes jógu. Protože jsem jezdila k Miladě Bartoňové, která studovala indologii, sanskrt, hindštinu, a ona na našich setkání recitovala Bhagavadgítu v originále. A vlastně na místě ji vykládala a překládala. A mně bylo divné, že leckdy lecos, co řekla v tom sankskrtu, vykládala v češtině pokaždé trošku jakoby jinak. Nikoli významově, ale prostě použila různá slova. To mě zaujalo, říkala jsem si, že to je zvláštní jazyk, když něco takového umožňuje. Pak se naskytla možnost tady v Brně začít chodit do dálkového kurzu sanskrtu, který organizovala tehdy TJ Geofyzika a dojížděl jsem pan doktor Dušan Zbavitel. Úžasná osobnost, která mě nadchla, takže jsem pak svým způsobem u sanksrtu zůstávala kvůli němu, kvůli tomu, co nám vše vykládal. Neučili jsme se jen jazyk, ale také reálie Indie, historii, filozofii. Jazyk samotný možná činil jen polovinu naší výuky.

Vy jste připravila slovník jógových pojmů v sanskrtu…

K tomu jsem se dostala zhruba před dvěma lety. Pár takových slovníčků již existovalo, mně se ale nezdály úplně nejvhodnější z pohledu takového praktického použití, kdy v józe veškeré názvozloví je v sanskrtu, a lidé názvy a termíny používají a mnohdy je používají ne úplně korektně. Mnohdy z neznalosti, mnohdy také, protože si je přečtou v knihách, které jsou přeložené z angličtiny nebo němčiny, kde sanskrtský termín obsažený v textu byl přepsán anglickou či německou transkripcí. Když pak přijde překladatel, který nemá ponětí o sanskrtu, tak to tam nechá a z našeho pohledu je to zkomolení. A protože jsem se s tímto potkávala i jako překladatelka, tak to byl možná impuls a snaha dovést to k tomu, aby se termíny používaly korektně a jednotně. Snažila jsem se vybrat praktické termíny, se kterými se lidé potkávají.

Jak dlouho jste se věnovala sanskrtu?

U sanskrtu jsem vydržela 6 – 7 let, což je poměrně málo, na takový jazyk. Jsem schopná zarecitovat dva tři verše, představit jazyk, strukturu. Nikdy jsem ale nebyla tak dobrá, že bych z něj dokázala sama překládat.

Jak se odlišují hodiny, kdy vedete skupinu a indiviuální lekce?

Liší se to samozřejmě. Individuální lekce mám zhruba tři roky. Na stránkách jsem je měla poměrně dlouho, ale nikdo neprojevil zájem a pak najednou přišli tři lidé. A to pro mě bylo něco úplně nového. Člověk si to neuvědomí, dokud to nezkusí. Něco jiného je vést skupinu, kde hledáte vyvážený kompromis, který řekne něco všem a všichni na něj přibližně stačí. A mít tam jednoho člověka, který má své potřeby, svá omezení, svá přání, a to všechno nějakým způsobem spojujete a on kdykoli v průběhu může říci: „Ale proč je to takhle? Já si myslím, že bych to měl dělat takhle.” A tak někdy i část té hodiny propovídáme, ale smysluplně o věci a mě to nutí v tu chvíli mu to vysvětlit, hledat řešení právě pro něj, protože on má např. ztuhlá bedra a nemůže to a to, a já to musím nějak obejít.

Přednášíte na České akademii jógy, považujete tyto přednášky za důležité?

Co se týká obecně přednášení – zastávám názor, že teoretické filozofické znalosti k józe patří, že nejsou zbytečné. Spousta lidí říká: „to já ale nemusím vědět, cvičím, aby mě nebolela záda”, ale když člověk pochopí pozadí, tak může cvičit lépe a tedy účinněji, má ze cvičení víc, než ten, který tyto znalosti nemá.

Jste vegetariánka?

Nejsem stoprocentní. Byla jsem, když jsem se vrátila z Indie, zkoušela jsem také makrobiotiku. Ale došla jsem k názoru, že mne to omezuje, především společensky, a že věnuji příliš mnoho času přemýšlení o tom, co jím, co mohu jíst, jak bych to měla kombinovat, jak ne. Jsem ve stádiu, kdy maso občas jím. Mám dospívajícího syna, takže když vařím pro něj, tak si s ním maso také dám. Když není doma, tak si ho sama nedám. Z pohledu běžné populace jsem skoro vegetarián, z pohledu vegetariánů nikoliv.

Jak vypadá vaše vlastní praxe?

Každé ráno cvičím sama pro sebe, bez ohledu na to, zda za dvě hodiny někdo přijde nebo nepřijde cvičit. To mám svou vlastní praxi. Sestavuji si sestavu, kterou ladím na své vlastní okamžité potřeby, pak se jí ale zabývám třeba rok nebo rok a půl. A pak přijde moment, kdy mám potřebu něčeho nového a tak si sestavím jinou. Ale v podstatě tu dobu denodenně cvičím to samé. Na kurzech by to asi nešlo praktikovat, protože by se účastníci nudili. Tam využívám spíš různě se opakující prvky, které různě sestavuji. Ta má praxe, dlouhé opakování téhož, mi umožňuje jít více do hloubky, protože když bych sestavu zacvičila jen dvakrát, třikrát, tak by některé poznatky nepřišly.

Proč si myslíte, že se jóga a vůbec východní filozofie stávají v dnešní době tak oblíbené? Móda?

Určitě móda hraje svou roli, ale také je v pozadí potřeba úplnosti a celistvosti, kterou západní způsob myšlení nenabízí. Jsme zde orientovaní na výkon, na výsledky. Východ má pohled celistvější, člověka vnímá komplexně, jeho zdraví, myšlení, stravu, jednání – vnímá to jak věci spolu související a více se tím řídí. U nás je vše specializované, oddělené. Jsme odborníci na jednu věc, ale chybí nám jiné podstatné znalosti. Lidé jsou třeba velmi dobře vzděláni intelektuálně, ale emočně pokulhávají. Orientální způsob vidění světa je celistvější, vyváženější. Současné křesťanství toto naplnit neumí a tak se lidé obracejí do vzdálenějších krajin.

Je důležité chápat jógu jako filozofii, přístup k životu, životní styl…

Každý jógu bere jinak, každý se potká s jógou v jiné situaci. Pro někoho zůstane jógou navždycky to, že si jde jednou za týden zacvičit a protáhne tělo – a nelze mu to vyčítat. Jiný si k tomu přečte nějakou knížku, i se nad tím zamyslí, ale do života mu to nezasáhne. Z mého pohledu ideální případ je, když ten člověk pochopí, že nejde jen o to, aby byl zdravý fyzicky, ale že fyzické zdraví souvisí s tím, jak myslí. A to jak myslí, určuje to, jak se chová, jak koná, jakou práci dělá, jak ji dělá, v jakém postavení, s jakým vnitřním nastavením ji dělá, jak se chová ve své rodině… Když člověk přijme tento jógový pohled na svět, tak se mu najednou otevře komplexnost jógy a pak uvidí, že není náhod, a to co přichází, reflektuje to, jací jsme, jak se chováme. Odtud už je jen krůček k tomu, že pokud chce a pokud mu to konvenuje, může přijmout myšlenku jednotlivých životů. Ale pokud je třeba křesťanského vyznání a tuto myšlenku přijmout nechce, tak ho nikdo nenutí, může být dál dobrým křesťanem a přitom praktikovat jógu. Nečiňme druhým to, co nechceme, aby činili nám – s touto křesťanskou myšlenkou je zcela jistě jóga v souladu. Člověk přijme tu odpovědnost třeba omezeně, v tomto případě za tento současný život, ale zaplať pán bůh za to.

Vydala jste několik knih, mimo jiné také Výklad Bhagavadgíty…

Knížky vydává Středisko volného času. Snažíme se s paní doktorkou Skalickou z tohoto střediska dávat lidem k dispozici základní učebnice, návody k praktikování jógy tak, aby je nemuseli hledat po mnoha dalších a dalších knihách. Máme hotovou první část osmidílné stezky, druhá část ještě chybí. Bhagavadgíta a její cesty k Bohu je knížka určená těm, kteří chtějí znát hlavní myšlenky Bhagavadgíty, ale nemají čas ji podrobně studovat. Pomůže jim uvědomit si, že přestože je to věc stará více jak 2000 let, je stále nesmírně aktuální a je návodem jak žít až do dneška.

Jaký máte vztah k náboženství?

Církevní organizovanost pro mě nic neznamená, nebyla jsem k tomu vedena. Před dvaceti lety jsem potkala kamaráda – katolického kněze. A díky tomu, že jsme se spřátelili, on mi křesťanství hodně přiblížil. Spoustu věcí jsem do té doby odsuzovala z neznalosti. Ale není to moje cesta. Daleko bližší mi je hinduistická filozofie, která nikoho neorganizuje, nemá hlavu církve, nemá dogmata a souvisí spíš s osobní vírou. I zde je to propojeno s jógou. Z pohledu oficiálního jsem tedy ateistou, ale z pohledu jógy jím nemohu být, mám-li tuto filozofii přijmout a žít.

Co pro Vás jóga znamená?

Znamená pro mě určitý způsob vidění světa, myšlení a chování. Přinesla mi do života jistý hodnotový žebříček, který samozřejmě je převzat z jiné kultury, ale myslím si, že po lehkých úpravách a rozumném přijetí je možné ho aplikovat i u nás. Z koníčka se stala má práce a já mám tím pádem to štěstí, že dělám to, co mě baví. To je obrovský zisk. Jóga mi přinesla spoustu úžasných lidí do života. Pohybuji se tak v jakési – nechci říkat elitní – společnosti, ale přeci jen ve společnosti, kde se respektují etické zásady, lidé se k sobě vzájemně chovají jinak, než je běžný standard. Je to úžasná škola, učíme se jeden od druhého a měníme se k lepšímu. Situace, které mne potkávají, pak jsou jiné a nebo jsou jinak řešeny. Jsem vděčná, že jsem se dostala k józe relativně brzy.

Komentáře (0)