Jak na sebedisciplínu

Tyto stavy jistě každý zná… Víme, že bychom se měli pustit do nějaké činnosti, ale prostě to v tu chvíli jaksi nejde. A my se všemožně snažíme najít důvod, který by nám poskytl ospravedlnění pro naše odkládání, než bychom se raději měli k dílu. Je přirozené, že se v tomto rozpoložení čas od času vyskytne každý, pokud je však pravidelnou součástí vašeho života, zřejmě je něco špatně.

Důvodů může být celá řada. Možná to, co si myslíte, že byste měli dělat, pro vás není ve skutečnosti to pravé a vlastně byste se do toho vůbec neměli nutit. Nebo máte nevyhovující životní styl, jehož důsledkem je to, že jste neustále bez energie. Nebo se bojíte, že v dané činnosti neuspějete. Ale to jsou jen některé příklady…

Otázkou ještě zůstává, zda se i přes špatné nastavení přece jen seberete či nikoliv. Zde je pak rozhodující, jestli máte dostatek sebedisciplíny. Její míra se u každého liší. Někdo má větší tendenci těmto stavům podléhat a má potíže se přimět dělat i věci nezbytné, jako je například mytí nádobí, a výsledkem je to, že jeho domácnost téměř nepřetržitě vypadá, jakoby ji obýval dětský tábor. Jiný se zase donutí vzorně plnit každodenní povinnosti, ale kniha, kterou se chystá napsat, je již několik let zmražena na deseti stranách. A pak jsou tací, kdo své plány plní do puntíku přesně, ať už jde o pracovní povinnosti nebo osobní sny. I když jsou někdy unavení nebo je napadá tisíc jiných věcí, které by dělali raději.

Ideálem samozřejmě je, pokud se člověk do ničeho nemusí vysloveně nutit, ale vše vykonává s přirozenou lehkostí a radostí.  Postoj k úkolům, dobrovolným i těm méně dobrovolným, se do určité míry vytváří už v dětství. Pokud jste jako malí byli zvyklí, že si můžete dělat, co se vám zrovna chce a matka za vámi bez vyčítání chodila a sbírala po vás dudlíky, hračky, oblečení, školní sešity, florbalové hokejky a vše vám servírovala pod nos podle toho, jak jste to potřebovali, jen těžko si budete v dospělosti zvykat, že pokud něco chcete, je také třeba pro to něco udělat.

Jestliže jste naopak byli vedeni k tomu, že je normální si po sobě uklízet, plnit si své povinnosti a zodpovědně se stavět k závazkům, které jste si sami dali, a že to nepředstavuje žádnou velkou újmu, pak máte dobrý základ. Pomáhá také, pokud má člověk od mládí nějaké kroužky, protože si vytvoří návyk, že na ně musí pravidelně docházet a případně se na ně i průběžně připravovat, aby v nich uspěl.

Ale i v případě, že tyto dobré návyky nemáte, rozhodně není opodstatněné se na to vymlouvat a zůstat takový celý život. Na všem se dá pracovat. Pro změnu je pak důležitá především motivace. Vyhovuje-li vám žít v nepořádku, mít pouze průměrné výkony v zaměstnání, které vás vlastně ani nebaví, a sem tam si doma postěžovat, jaký by váš život mohl být, kdyby….

Pak je to vaše volba. A do nějaké změny ohledně sebedisciplíny se budete nutit jen hodně těžko. Pokud ale doopravdy chcete žít jinak, je dobré popřemýšlet, co vám vlastně na současném stavu věcí nevyhovuje a jak byste si to představovali lépe, čeho byste rádi dosáhli a co je potřeba pro to udělat. Například pokud vás ubíjí české počasí a přejete si bydlet někde, kde je celoročně pěkně, ale neumíte jazyk, bude zřejmě nutné se přihlásit do nějakého kurzu. Pak je třeba vytrvat, docházet na jednotlivé lekce, plnit úkoly, procvičovat…

Jestli vytrváte, záleží z mého pohledu především na tom, jestli daného cíle vy sami chcete dosáhnout. Tato takzvaná vnitřní motivace nám značně napomáhá v tom, abychom byli v našem úsilí disciplinovaní. A radím vám, abyste si vybírali skutečně jen ty cíle, po kterých toužíte. Život není natolik dlouhý, abyste mohli plýtvat časem na přání jiných lidí.

Pokud však jde o váš osobní sen, už to samo o sobě je dostatečným motorem, abyste se o něj snažili. Pak jste totiž v souladu se sebou samým a jednotlivé úkoly nejsou utrpením, ale radostí. Jestliže si nejste jistí tím, po čem vlastně toužíte, zkuste například začít pravidelně cvičit jógu. Nejen, že tak máte příležitost se procvičit v sebedisciplíně, ale jejím prostřednictvím se většina lidí dostává třeba i nevědomě do kontaktu se svou podstatou, s tím, kdo doopravdy jsme. A kdo tento kontakt má a pečuje o něj, je přirozeně veden k tomu, aby jednal tak, jak je to pro něj nejlepší. Ani nad tím kolikrát nemusí nijak moc přemýšlet a přehnaně se snažit.

Pokud cvičíme pravidelně, automaticky se v nás buduje smysl pro jakýsi řád. Víme a cítíme, že když si dáme v sedm večer svou pravidelnou lekci, bude nám dobře na těle i na duši. Ze cvičení se postupně stává návyk a my se do něj nemusíme nijak zvlášť nutit. A pokud se nám toto podaří v jedné oblasti, snadněji si ho vybudujeme i v těch ostatních.

Pro to, aby nesklouzával z cesty, existuje rovněž řada pomůcek, které tu však nebudu jmenovat, protože je jich opravdu mnoho a každému by stejně sedlo něco jiného. Z mého pohledu je nejdůležitější si denně připomínat, proč to všechno člověk vlastně dělá. Klidně si na pár minut zavřít oči a představit si žádoucí výsledek (nový dům, nové zaměstnání, osvojení nové dovednosti…). Pomáhá také udělat si plán toho, co chceme například za týden zvládnout a mít ho někde na očích. A když  je nějaká položka splněna, tak ji odškrtnout nebo vybarvit.

Ale nic se nemá přehánět. Není dobré si vše plánovat na minutu přesně a vše příliš přísně dodržovat. Jsme lidi, ne roboti, a ani život nelze zcela do puntíku naprogramovat. Dennodenně nás může potkat řada nepředvídatelných věcí a my budeme muset volit, jak s nimi naložíme. Některé je dobré ignorovat či odsunout na později a držet se plánu, ale jiné je nutné či dobré brát v potaz. A to třeba jen proto, abychom při tom všem nezapomněli žít. Protože k čemu by nám byl sebedokonalejší život, kdybychom v něm neprožívali radost?

A proto je někdy nejlepším řešením nechat nádobí ve dřezu do druhého dne a raději si zahrát Člověče, nezlob se s dcerou, která se nás intenzivně dožaduje. Nebo rovnou všechny úkoly na ten den zrušit a vyjet na dlouhý výlet na kole, pokud nás na něj srdce táhne. Protože druhý den už hezky být nemusí. A v krajních případech ani žádný druhý den nemusí přijít.

 

Komentáře (0)