Vítání jara

Jako správní občané, vyjeli jsme si na nedělní výlet. A snad i proto, že venku za okny konečně začali prozpěvovat ptáčci a vzduch začíná vonět čerstvou zelení. Sedím v krásné malinkaté kavárničce zbudované v objektu bývalé vodárny kousek od pivovaru, což mi prozradila milá paní kavárnice. Hraje tady sympatická hudba krásně podkreslující dnešní časné odpoledne a já si tady pokyvuju hlavou, aniž bych si to uvědomovala. No jo, když je člověku dobře, přestanou ho ovládat všechna taková ta „co se nehodí“ a začne se chovat přirozeně, což někdy okolí označí slovem „blázen“. Černé plechové dveře jsou pootevřené a škvírou se sem dere sluníčko prokukující skrz mraky. Jaro už se nedá odbýt ani zastavit, tentokrát se nám už neschová. Větve stromů už ho nepustí, na důkaz se začínají pomalu zdobit malinkými zelenými pupeny, ze kterých co nevidět vyraší všechna ta síla nasbíraná během zimního odpočinku. Jo, zapomněla jsem vlastně napsat, že touhle kouzelnou kávovou oázkou se pyšní městečko Litoměřice hned kousek od náměstí, kdyby jste někdy pátrali po nějakém zajímavém kavárenském tipu nejen na neděli…

No, a že je jaro ve vzduchu, jsem na vlastní kůži zažila už v týdnu. Když jsem se tak jednou vracela domů, všimla jsem si kousek od domova, že jde tím samým směrem nějaký pán. Znáte to, někdy si něčeho všimnete a víte, že třeba ten člověk tam prostě nejde náhodou, nějak to cítíte. Měla jsem ten pocit zrovna z téhle osoby, ale v duchu jsem se okřikla, že jsem zbytečně paranoidní. Když jsem došla k domovním dveřím a lovila jsem klíče v kapse, najednou za zády uslyším cizí hlas:

„Nelekněte se mě, prosím Vás…“. Samozřemě jsem se lekla, jen co ten člověk promluvil. Kdo by se nelekl, když mu někdo cizí stojí za zády… Ztuhla jsem a stiskla klíče v kapse pro případ, že by bylo třeba zaútočit. Nevraživě jsem se otočila připravena se bít o život.
Pán se mile usmál a v tom jsem si všimla nádherného žlutého narcisku, který držel ve své ruce natažené směrem k mým nedůvěřivým očím.

„Nesu tuhle kytičku kolegyni do práce, ale když jsem Vás viděl na ulici, musel jsem jít za Vámi a dám ji Vám a kolegyni hned koupím jinou.“

Ohromeně jsem na pána zírala a pořád nemohla uvěřit, že Vám prostě jen tak někdo chce dát kytku pro radost… Myslím, že jsem měla otevřenou pusu, chvíli jsem tam jen tak stála a pořád čekala, co bude následovat. Jestli mi pán po tomhle triku začne nabízet levné parfémy, životní pojistku nebo super tarif na telefon. Nic. Pořád tam byl jen úsměv a ta kytka v natažené ruce. A tak konečně ruka v mojí kapse uvolnila křečovité sevření zbraně a trochu nejistě přijala nabízený dárek. Pán se ještě usmál a řekl:

„Krásné jaro!“, otočil se a pomalu odcházel dolů po ulici.

Bylo to krásné poetické odpoledne.