Chuť Paříže: díl 2.

Den 3 – neděle

Odpoledne

Je neděle a tak se jako většina Pařížanů povaluju na jednom z mnoha trávníků určených k tomuto účelu, samozřejmě jsem si předem zajistila nezbytnou výbavu – tašku s různými pamlsky. Moje sestřenice se vypravila na nějakou výstavu. Já jsem místo studia obrazů z minulosti dala přednost průzkumu současného pařížského života na vlastní kůži. A tak se tady válím v trávě v saténových šatech a botech na podpadku. Nikdo se na mě nedívá jako na blázna, to bysme tu museli být blázni všichni. Nejsem jediná, kdo se na tu neděli takhle vystrojil. V Praze bych si takhle nevyšla možná ani do divadla…

Už třetí den jsem ani neotevřela notebook, abych zkontrolovala maily a na telefon jsem se dnes podívala poprvé až před chvílí (jsou skoro 4 odpoledne). Paříž mě prostě rozpustila. Všeho nech a užívej si.

Přede mnou v dálce vidím Eiffelovku. Hemží se to tady „Didierama“, jak jsme si se sestřenkou hned první den interně pojmenovaly všudypřítomné muže vypadající jako by vypadli ze stránek časopisu Vogue. Ujídám už třetí sladkost z mé picknickové tašky a je mi fakt blaženě… Práce? Starosti?… Pardon? Vše se dávno rozpustilo v plnosti chutí tohoto města. Máš špatnou náladu? Odjeď do Paříže, opij se koláčem a všechno zase přejde… Uf!… pistácie, višně, kilo máslové drobenky navrch… už nemůžu, ani drobek… chce se mi smát, svalit se tu do trávy a jen tak tu ležet jako „prase“! Kdo by to byl řekl, že se budu cítit tak svobodně v saténových šatech na trávníku uprostřed Paříže… Opili mě koláčem!

Připadám si jako místní. Nehoním se po památkách, ani senzacích Paříže, ale prostě tady ležím a vychutnávám slunce… a ano, právě to je ono. Protože… Paříž, to je město rozmazlování. Říkám si, jestli pojem „prase v žitě“ nevznikl právě tady…

Jo, ještě před siestou v zahradách Louvre jsme se procházely čtvrtí Saint Germain a narazily na ulice plné stánků se vším možným. Pravý blešák. Pardon, pravý pařížský blešák! Řekněte, kde jinde najdete na blešáku kabáty zn. Dior a kabelky Chanel hned vedle porcelánových sošek jelenů a bezcenných knih s oslíma ušima? Samozřejmě mám dva úlovky a dalo by se lovit daleko víc… tak zase příště.

Už na večer, zpátky u nás, dole v Odesse v Montparnassu. Tohle místo je i v neděli klidné. Zachovalo si autentický bohémský ráz, stranou od nejvyhledávanějších komerčních atrakcí. Naštěstí. Na číšníka zřejmě doléhá přepracovanost, i když se snaží být hodně vstřícný a dokonce se už asi spíš ze zvyku ptá, odkud jsme. Odpovíme a na oplátku z něj chceme vytáhnout nějaký super tajný tip na nějaké místo, o kterém se nikde nedočteme. Číšník se na chvíli zamyslí, drbe se na temeni a pak mu zajiskří v očích a vypadá to, že přišel na něco opravdu dobrého.

„Eiffelovka!“ Vystřelí na nás s nehraným nadšením, že teď nám tedy něco prozradil.
„Aha…,“ řeknu trochu nejistě. Možná nám nerozumněl. Zkusím vysvětlit napůl anglicky, že hledáme něco jiného, neturistického, místního…
„Aaa… qui, qui…,“ konečně pochopil. Znovu nastane okamžik ticha a hlubokého zamyšlení.
„Versailles! Qui! Very beautiful!“ Má radost jako malé dítě. Nevěřím, že si z nás utahuje. Myslí to naprosto vážně, protože by nám sám ještě rád prozradil pár tajných tipů, ale už si nevzpomíná a tak nám ještě poradí, ať si do googlu zadáme PARIS.

Před tím, než usnu, si ještě stačím vybavit „naší“ pekárnu dole v ulici, kam už se teď těším. Žít tady, budu muset každý den běhat 10km, abych se udržela na původní váze! A ještě se mi vybavil obrázek ze včera, kdy jsme vešly do nějaké pekárny, kde to vypadalo jako v butiku s designerskými šaty. V krásných dřevěných regálech tam byly vyskládané obří kulaté bochníky chleba. Nic víc. Tedy, až na pár plechů s jakýmsi jedním druhem sladkého pečiva za načančanými výlohami. Koukaly jsme vyjeveně jako telátka. Za elegantním pultem uprostřed butiku seděla madame výrazně podobná herečce Catherine Deneuve a dohlížela na celý provoz. O samotný prodej se staraly chic shop asistentky, které se zákazníky konzultovaly výběr toho správného bochníku (mě připadaly všechny stejné!). Když na nás přišla řada, trapně jsem se zeptala na croissant a krásně nalíčená slečna mi řekla, že nic takového nemají. Jen chleba a svojí specialitu s jablky. Byla jsem tak vykolejená z toho butiku na chleba, že jsem nejdřív poděkovala a obě jsme vykráčely na chodník, kde mi vzápětí došlo, že se chovám jako typický turista, co nezná nic jiného, než pitomý croissant! Takže jsem se vrátila zpátky do fronty a když na mě přišla řada, poručila jsem si odhodlanou francouzštinou dvakrát jablkovou specialitu. Byla to jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy v životě jedla. A tak mi zase došlo, jak je třeba ochutnávat nové věci, jinak člověk zatuhne.

Den 4 – pondělí

Rue Tournon, Saint Germain. Naproti Senátu v malé kavárně, kde sedí každý sám, samozřejmě u kulatých stolků a na vyplétaných židličkách. Je to přesně ten typ kavárny, co vás vtáhne svojí přívětivostí. Tak si trůní v krásné prostorné ulici, s takovou samozřejmostí, s jakou se vás číšník ve svém jazyce zeptá, co si dáte. Úsměv nedostanete. Až po chvíli, kdy si ověří, že se francouzsky snažíte aspoň tvářit.

„Oui, merci,“ odpovídám paní, která se mě myslím ptá, jestli se můžu kousek posunout… vyšlo to a dostává se mi úsměvu. Je pondělí dopoledne a tady je nádherný klídek. Hlavní město Francie rozhodně neovládá stres, ale potěšení. Hledám to správné slovo a mohlo by to být ono. Je to tak, na prvním místě je tady život a jeho nejdůležitější složky – vychutnat si ho plnými doušky… na terase nějaké kavárny, při vyslovení pozdravu, při výběru chleba… při procházce po boulevardech, při výběru oblečení na každý den… Při zachycení a opětování něčího pohledu… Prostě, všechno je tu svátkem. Nic nejde odbýt všedností, s jakou často přehlížíme život u nás… V každém okamžiku se toho tolik děje a místní to rozhodně dovedou vnímat a užít si to. Chodí po ulicích se vzpřímenou hlavou, nesou se, je na nich vidět, že si to užívají a nepřemýšlí zároveň nad tím, že musí ještě napsat 30 mailů a vyřídit 10 důležitých schůzek. Je to krása. Přijdu si tady, jako by mě posadili do kočáru vyloženého tím nejlepším sametem a hedvábnými polštáři… Ta pohoda a samozřejmost, že život se má na prvním místě žít a ne přežít přímo nadnáší. Pařížané se pohybují v rytmu života, nespěchají… nedá se to dost dobře popsat, to se opravdu musí zažít… stejně jako ochutnat čokoládové pralinky z místních obchůdků s domácí čokoládou.

Nejsem jediná, kdo si tady něco píše, ale ne do notebooku, ale do opravdového sešitu, ručně… A jsou to většinou muži, které tady vídám zabraně popisovat stránky bloků… Polodlouhé vlasy, elegantní kabátek a umělecky zasněný výraz ve tváři… V tomhle ovzduší nezamořeném stresem, musí vznikat jeden román za druhým… Tvoří se tu samo. Pán, co si tady psal, se zvedl, zaplatil a po cestě, kdy vznešeně odkráčel z kavárny ulicí dolů, se zastavil u boxu s omšelými knihami před antikvariátem. Trochu inspirace od předchůdců?

Co víc, než chytat na ulici pařížský šarm a přirozenou inspiraci? Muzea až příště… tady se toho mám ještě hodně co učit… Je to tak, tady vládne život… když se vyhnete turistickým bodům… většinou hned o ulici vedle objevíte pravou Paříž…

Tohle město vážně „něco má“ a zdaleka to není jenom Eiffelovka…

Ps. Stále ještě jsem nezapnula internet… Celé 4 dny! Tohle se mi dlouho nestalo.

Ps.2. Víte, co jsem si jako suvenýr z Pažíže odvážela? Jistě, teď už víte… ale kromě Vogue Paris to bylo ještě něco… čokoládový minidortíček z úžasného čoko-butiku, zabalený tak, že to spíš vypadalo, že ta nádherná papírová taštička v pastelově zeleném nádechu se zlatým logem ukrývá náhrdelník s diamanty… Kdepak, ukrývala zkoncentrovanou chuť Paříže… chtěla jsem si ten nefalšovaný pařížský pocit ještě aspoň o pár chvilek prodloužit…

Komentáře (0)