Investice do života

Na Azurovém pobřeží se dějou věci… Musím říct, že všechna klišé jsou tady pravdivá, takže samotné slovo „klišé“ tady ztrácí na významu. Jestli jsem si snad někdy myslela, že dávná sláva Azurovného pobřeží se rozpustila v černobílých fotografiích z přelomu minulých století, byla jsem pěkně vedle. I když dámy už dávno vyměnily nákladné krajkové róby z období belle epoque za střízlivější styl, neznamená to, že spolu se snovými šaty odložily do skříní a archívů styl a eleganci tohoto místa. Ono to jednoduše nejde. Vzduch je tady skrz na skrz prodchnutý vznešenou atmosférou, která se okamžitě uvolní už jen při vyslovení slov Azurové pobřeží. Vzduch opravdu voní levandulí a jasmínem, fasády domků zdobí ruční malby a nádherná kovaná zábradlí na úchvatných balkoncích, francouzština zní tak sladce jako chutnají křehoučké croissanty z místních pekáren, lidé se s úsměvem zdraví na ulici a kávu popíjejí pěkně pomalu, beze spěchu a stresu i uprostřed obyčejného všedního dne… Zkrátka, nejednou jsem se v duchu sama sebe ptala, jestli se něco nestalo a já už třeba nejsem v ráji, jestli je tohle místo ještě vůbec možné…

A tak, naprosto okouzlena a uchvácena, vydala jsem se jednoho krásného pátečního odpoledne o pár desítek kilometrů po pobřeží dál, ponořit se na pár hodin do atmosféry slavného přímořského městečka Cannes. Chtěla jsem zjistit, jak je na tom tohle tolik opěvované místo. Táhlo mě to tam přímo magickou silou.

Když jsem vystoupila na nádraží z vlaku, zmocnil se mě zvláštní pocit, že jsem se octla na naprosto speciálním místě. Cosi mě vybídlo, že bych měla narovnat páteř, jak nejvíc to jde a s hlavou pěkně hrdě vzpřímenou vyrazit do ulic. A zrovna to jsem udělala. Připadala jsem si jako vedená nějakou neviditelnou silou, jako na nějakém jevišti, kde si můžu celé odpoledne hrát. Snad to byla všechna ta energie toho místa smísená ze všech možných pocitů lidí, kteří sem jezdí, mix vznešenosti, slávy, nadšeného očekávání, radosti, uvolnění, pohody, elegance, stylu, extrémů, historie… Zkrátka absolutně originální koktejl, který mě hned v prvních minutách doslova omámil. Na tváři se mi rozlil úsměv od ucha k uchu a tak jsem z nádraží vykročila vstříc jednomu nádhernému odpoledni v Cannes. Snad za to mohlo i to, že jsem tam byla sama. Někdy je to moc důležité, prožít něco jen ve svojí společnosti, zkoncentrovat všechny smysly jen na vnímání, netříštit slovy, jen pozorovat, co se děje okolo i uvnitř.

Pomalým krokem jsem se procházela mezi vznešenými domy s nádhernými fasádami, nahlížela do butiků, zastavovala se před výlohami, nebo jen tak na ulici, abych se nadechla toho vzácného vzduchu. Procházela jsem se kolem moře, sedla si jako plno ostatních na lavičku na promenádě a stala se pozorovatelem těch, co se procházeli, pak se zase zařadila mezi ty pozorované. Všechno bylo příjemné, tak přirozené v tomhle místě, všechno jako by plynulo v jednom proudu.

Tenhle proud mě po několika hodinách poklidně donesl do jedné kavárny přímo na pláži. Objednala jsem si „café au lait“, zula boty a zabořila nohy do vyhřátého písku. Úsměv mi stále zdobil tvář, kterou jsem teď blaženě nastavovala večernímu slunci. Pohodlně jsem se opřela do křesílka a sladila svůj dech s mořskými vlnami. Připadalo mi, jako by snad všichni dýchali v rytmu těch vln… V duchu jsem pořád děkovala za ten dar, že tady mohu být a všechno to bohatství pocitů vnímat. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy byste se štěstím přímo rozplynuli a nejradši byste to vyřvali do světa. Naštěstí jsem samou radostí zůstala řvát jenom v duchu. Čas plynul, slunce si svým obvyklým tempem putovalo po své trase k západu a to pro mě znamenalo začít pomýšlet na návrat. Bylo něco kolem 8hodiny večer, věděla jsem, že vlaky jezdí do půl 11, ale přece jen jsem nepomýšlela až na ten poslední, od vlaku jsem to měla ještě půl hodiny pěšky domů.

V duchu jsem ještě jednou poděkovala za ten úžasný zážitek, za celé to nádherné odpoledne a vydala se na zpáteční cestu k nádraží. Vzala jsem to samozřejmě jinudy. Přece nepůjdu tou samou cestou, když je toho tady tolik k vidění! Slibovala jsem si, že se sem určitě musím brzy vrátit. A upřímně se mi odtud vůbec nechtělo. V duchu jsem si říkala, jak by bylo úžasné, kdybych teď nemusela na vlak a prostě tady mohla zůstat. Prožít ještě pár hodin. Ochutnat atmosféru večera, noci, vidět Cannes za nočního osvětlení… S hlavou v oblacích plnou přání jsem procházela úchvatnými uličkami starého města. Procházela jsem jednou uličkou vedoucí do kopce, osázenou jednou restaurací vedle druhé. Ale jakých restaurací! Snad v životě jsem neviděla takovou romantiku. A na tolika místech vedle sebe! Pomyslela jsem si: „Tak kdyby mě tady někdo požádal o ruku, tak na to snad kývnu!“. Pak mě cesta vedla dál, do další uličky, kde si lidé u stolků přímo na úzkém chodníčku užívali svých večeří a setkání s přáteli. Uvědomila jsem si, že mám vlastně docela hlad a v tom mi oči zaostřily na nabídku „palačinkárny“, kterou jsem právě míjela. Byla taková prostá a milá a místo u stolku s kostkovaným ubrusem na mě přímo volalo: „Sedni si ke mně, vychutnej ten moment“. A tak jsem ten hlas poslechla. No co, vždyť jede další vlak! Jsem přece v Cannes… Nádhera! Objednala jsem si palačinku se špenátem a k tomu skleničku bílého vína. Slavila jsem život. Připíjela jsem celému Vesmíru za jeho úžasné dary a momenty, které nám dává. Bylo to tak prosté, palačinkárna byla úplně obyčejná a při tom to byla jedna z mých nejlepších večeří za celý život. Opitá životem jsem se o něco později přece jen musela vydat směrem k nádraží. Mezitím se setmělo a já jsem měla možnost aspoň zahlédnout, jak se tohle místo promění v záři světel. Kráska se oděla do noční róby pošité zářivými diamanty… Nemohla jsem se vynadívat a vynadýchat té atmosféry. Tolik jsem si přála zůstat…

Když už jsem byla pár ulic od nádraží a do odjezdu posledního vlaku zbývalo zhruba 20minut, padnul mi najednou pohled na nápis „HOTEL“ na pěkné budově přímo přede mnou. Začala jsem se smát. „Ale ne, to přece nejde…, stačí už to, že jsem tady vůbec mohla být na výletě, to je šílený, vždyť je deset večer, zase sem přijedu…“. Jenže, moje tělo už jsem neovládala já a tak můj další krok si to samovolně namířil k recepci. Já jsem se smála a říkala si: „No dobře, tak se jenom zeptám…“. Vešla jsem dovnitř, recepční na mě nakrčil obočí a z koutu za mnou se ozývalo střílení z nějakého filmu… To se mi nelíbilo. Ale moc se mi líbilo to, kde jsem a co tam právě dělám. Cítila jsem dobrodružství. Odhodlaně a s úsměvem jsem se pana zamračeného zeptala, jestli má volný pokoj a v jakém patře a s jakým výhledem. Řekla jsem si, že poznám podle znamení, jestli to mám vážně udělat. Pán si odfrknul a začal mžourat do počítače. „Hmmm, máme… 2.patro…“. Nechci 2.patro, když už Cannes, tak až nahoře… „A kam je výhled, do té zahrady?“. „Non, dozadu…“, neskrýval rozladění. Otrávenou náladu taky nechci. Navíc, za 120euro! „Merci, au revoir!“, usmála jsem se a obohacená o ten zážitek energicky vykročila konečně už k nádraží. Už jen ten pokus to opravdu udělat za to stál… Ale přece… vrtalo mi v hlavě po tom, co jsem na pár minut připustila, že tady opravdu zůstávám, i přes to všechno, kolikrát za život se octneš v té samé situaci? Kolikrát budeš sama v Cannes, v pátek večer, budeš mít neodolatelnou chuť tady zůstat a budeš to moct v tom momentě udělat? Kolikrát??? Hm…. To je pravda… Probíhalo mi hlavou zatímco kroky už mě unášely dál… Nebylo už moc času na úvahy a tak jsem se raději utvrzovala o tom, že jsem si to přece pořádně užila a že nemůžu být tak marnotratná…

Ale hlodalo mě to, moc, jakmile si jednou přičichneme k zhmotněnému přání, už se nám nechce se ho vzdát, když je na dosah… A v tom, v ulici u nádraží, zároveň v samém centru můj pohled dnes podruhé zaostřil na ten samý nápis „HOTEL“, tentokráte v doprovodu 2 hvězdiček… To už jsem se rozesmála nahlas, srdce zajásalo a já se zastavila před vchodem a snažila se nahlédnout dovnitř. Uviděl mě pan recepční asijského původu a hned se na mě rozzářil a vydal se mi vstříc. Otevřel mi dveře a zeptal se, co potřebuju. A já v tom momentě už věděla, že lístek na dnešní vlak mi právě propadnul a že ten sen si utéct nenechám… Protože jak nedávno pravila moje kamarádka: „Až ti bude šedesát, nikdy nebudeš litovat toho, co jsi udělala, ale toho, co jsi neudělala“. Pán samozřejmě volný pokoj měl, ve 4. (nejvyšším) patře, s balkonem s kovaným zábradlím a výhledem do typické místní uličky a udělal mi cenu… „Normálně za 65, ale pro Vás za 55, chcete?“ A vykouzlil další srdečný úsměv… Já ho div neobjala a s dojetím se mu rychle svěřila, že jsem přijela jen na jedno odpoledne a prostě jsem se spontánně rozhodla, že chci ještě chvíli zůstat. Pán mě chytil za rameno a popřál, ať si to užiju! Na pokoji jsem si na chvíli sedla na balkon a rozdýchávala to, co se právě tak rychle semlelo. A pak jsem se vydala opíjet se magickou nocí v čarovném Cannes. Musíme si svoje sny plnit a kdy, když ne teď, když se octnou přímo před námi… Těch 55 euro plus náhradní jízdenka na vlak druhý den byla rozhodně jedna z nejlepších investic mého života!!

Komentáře (0)