Guru – učitel – cesta – přijetí

Když se vydáme nebo snad se otevřeme cestě jógy, tak dříve nebo později se objeví myšlenka týkající se hledání vlastního učitele. Ať už ji uslyšíme ve studiu od lektora a nebo od někoho, kdo třeba svého učitele má – gurua. Guru je někdo či něco, kdo nám napomáhá prohlédnout skrze naši vlastní nevědomost, přímo zasvítí světlem do našeho temna. Velice jednoduše řečeno. A tak tedy máme hledat někoho zvenčí a nebo je to něco, co vychází z nás? Máme hledat někoho či něco blízko nás, v našem nejbližším okolí a nebo musíme odjed do vzdálených míst a tam hledat? Hledáme něco či někoho konkrétního, hmatatelného, někoho s kým můžeme promluvit a vyměnit si pohledy z očí do očí? A nebo hledáme něco za naši vlastní představu, vyšší moc či řád?

Každá z těchto cest je realizovatelná a použitelná a ke každému z nás promlouvá něco jiného. Snad nejpřímější cesta, i když nemusí být nejjednodušší, ale ještě jsem neslyšela někoho říct, že cesta jógy je vždy jednoduchá a bez překážek, je cesta, kdy přijmeme, že našimi prvními učiteli jsou naši rodiče. Ano, biologická matka a otec. Překvapeni? Možná ano, možná ne. Naši rodiče pro nás představují naši vlastní evoluci a emoční vývoj.

Dali nám, nebo máme od nich vše, co je potřeba pro naši vlastní cestu. Dali nám dar života. A my jsme si je, z nějakého důvodu za svoje rodiče vybrali, pokud jsme ochotni se na to takto podívat. Máme schopnost komunikace, soucítit a milovat a vnímat to, co nám oba zrcadlí zpět. My máme jedinečnou příležitost vzít vše, co nám bylo dáno a s upřímným srdcem a s pochopením se postupně probírat a zanechávat to, co vnímáme, že od nich nepotřebujeme. Máme příležitost porozumění toho, že dělali a dělají vše nejlepší, z lásky k nám. I když se nám takový fakt nemusí líbit, nesouhlasíme a bráníme se, protože my přece budeme dělat vše lépe.

Můžeme to zkusit, přece chceme, jako aspirující jogíni svět, který je lepší a tak začínáme právě u sebe. Ale pak zjistíme, že děláme věci velice podobně tomu, jak je dělají rodiče. Ty, které vnímáme jako dobré, ale i ty, které vnímáme jako ne již tak dobré. Vypořádáváme se s životem velice podobně. A možná se za to přestáváme mít rádi a odmítáme takový fakt. Odmítáme rodiče a odmítáme sami sebe.

Jóga nám dádá příležitost praktikovat odpouštění a přijímání. Odpuštění za vše, o čem si myslíme, že nám bylo ukřivděno, že jsme nebyli, dle našho vnímání, dostatečně milovaní či přijetí. A nebo naopak, cítili jsme, že rodičovská láska nás dusí a omezuje. Odpouštění a přijímání faktu, že jsme jako oni, že budou chvíle, kdy se rodiče v nás samých projeví, jen to neznamená, že nejsme dobrými lidmi. Jóga nám dává příležitost pro zamyšlení, procítění a retrospekci, zpracování a nakonec přijetí, vycházíme z místa soucítění a otevřeného srdce.

Nedávno jsem absolvovala Pouť Smíření. Z pochodu, který se na počátku tvářil jako delší, 30ti kilometrový výlet, se stal epickým dnem. Na konci dne, při předávání deklarace smíření našeho národa s německým, jsem cítila neskutečně silný prožitek, až skoro očistu, která měla za následek hlubokého klidu v srdci. Pouť je cesta do nitra. Do centra našeho bytí. Vypořádání se z minulostí, aby nadcházející dny a roky byly nezatížené tím, co se kdysi odehrálo.

A jak víme, nic netrvá věčně. A někteří z nás mají to štěstí, že ještě oba nebo jednoho rodiče mají ve svých životech. Já ano. Oba dva. A děkuji za ně. Děkuji za to, co mi ukázali, co mě umožnili, jak mne vychovali a jak mne mají rádi. Děkuji za to, jakými jsou lidmi, nejenom rodiči.

Interpretace mantry z Jivamukti Yoga School v New Yorku.

 

Komentáře (0)