Nenásilí po druhé – Ahimsa II.

V předchozím článku jsem se zamýšlela nad principem Ahimsa v jógové praxi ve vztahu k sobě samému. I proto, že si myslím, že na to často zapomínáme. Dnes se zkusím pověnovat tomuto pravidlu ‚směrem ven‘. Tedy k ostatním lidem, ale hlavně ke světu. Nenásilí totiž, alespoň podle mě, má mnohem víc forem, než ublížení činem nebo slovem, či neodhazování odpadků.

K ostatním, jako k sobě

Myslím si, že pokud máte být na ostatní upřímně a od srdce dobří, musíte začít u sebe. Pokud přijmete své chyby a svá selhání, budete to umět i u druhých. Pokud zanecháte snahy (od)soudit sebe sama, lehčeji vám to půjdu u vašeho okolí. Svoboda v sobě a pro sebe bude znamenat svobodu pro druhé. Vždy si totiž na ostatních všímáme hlavně toho, co nám na sobě vadí, (od)soudíme na nich to, co i na sobě a svobodu jim budeme kazit tam, kde ji sami necítíme. Stejně i tak, jak se my sami snažíme vyhnout situacím, ve kterých nám není dobře, neměli bychom ostatní dostávat do situací, kdy nebude dobře jim, a tyto už se samozřejmě mohou lišit.

A samozřejmě někdy nejde být na všechny hodný a sluníčkový. Vedle konkrétních lidí můžeme cítit stálou tenzi. Jsou to ti, co se po setkáních s nimi cítíte na sto let a o uběhnutý maraton k tomu. Říkám jim energetičtí upíři. Buď váš prostě štvou a celý styk s nimi je jedním velkým bojem a možná se necháte i strhnout a nezachováte se k nim pěkně. Nebo z vás energii přímo vysaje vaše snaha nebýt na ně zlý/á. Pokud kolem sebe máte takové lidi, nedělejte si násilí a vypusťte je. Ušetříte mnoho energie, kterou pak budete moci napřímit jiným směrem. Třeba do světa.

Ke světu jako ke kolébce

Často se stane, že bereme svět jako samozřejmost, jako něco, co je, a my se ani nemusíme snažit, někdy ho už možná ani nevnímáme, notoricky známé ulice, cesty do práce, z práce, na jógu, k rodičům, kamkoliv. Takže si třeba nevšineme, že se změnil obchod v kavárnu nebo kousek zeleně zastavěla zahrádka restaurace. Svět ale není samozřejmost a rozhodně se musíme snažit. Když jsem se zamyslela, k čemu svět přirovnat, mám pocit, že kolébka je dobré slovo. Je totiž naší kolébkou.

Nenásilí ke světu. Čím dál aktuálnější téma, jak pro noviny, politiky tak i velkou část populace, které chce pro své děti zachovat kolébku pěknou a čistou. Přemýšlíte, když nakupujete, odkud se potraviny berou? Kde vyrostly řezané květiny, a čím se krmil dobytek? Nenásilí ke světu by mělo ovlivnit i naše stravovací a nákupní zvyky. Jakkoli mohou znít argumenty, že na našich jatkách zvířata netrpí, pěkně, tak faktem je, že jsou krmené obilninami a sójou vypěstovanou v nejchudších oblastech světa. V Brazílii kácíme pralesy, abychom na nich pěstovali sóju, kterou zkrmíme dobytku v USA – obdobné příklady ale platí i pro Evropu. Na holandské burze květin mě šokovalo, když jsem viděla, že obrovské množství květin přiletělo z Afriky, kde lidé trpí chudobou a hladem.

A než se vám v hlavě začne formovat argument, že změnou spotřebitelských aktivit nezměníme svět, pak se podívejte na nedávný příklad kokosového oleje. Soustavným tlakem veřejnosti, spotřebitelů a nevládních organizací se změnily i nadnárodní koncerny.

Neodhazovat papírky v přírodě, ale koneckonců i ve městě, a neznečišťovat tím naši kolébku, co zrovna vidíme, je dobré. Zaměřit se ale i dál než oko dohlédne, je v globálním světě taky třeba. Nebo z naší kolébky, která, když jsme se do ní narodili, ještě měla čistou vodu v studánkách a zelené lesy, zbyde smutný svět. A úplně za sebe si myslím, že to nebude svět lidí bez přírody, ale naopak, příroda, protože život si najde cestu, bez lidí. Buďte na náš svět hodní. Je jediný, jaký máme.

 

Komentáře (0)