Vše je Jedno, takže opravdu nakonec je vše jedno

---

 

sarva-bhūtastham ātmānam / sarva-bhūtāni cātmani
īkshate yogayuktātmā  / sarvatra samadarśanah

Skrze praxi jógy, jogínka a jogín vidí Božské Bytí v každé bytosti a neustále.
Ten, jehož já je jógou zharmonizováno, zří, jak átman přebývá ve všech bytostech a všechny bytosti v átmanu. Všude zří stejné.

Bhagavad Gita VI.29 (překlad verše Rudolfem Skarnitzlem)

---

 

V průběhu let co učím jógu se setkávám s různými lidmi a různými přístupy k jógové praxi. Nechápejme, že ten či onen přístup je špatný. Jen možná alespoň po očku pozorujme, že je zde něco více, než pouhé protažení svalů a potřeba dostat se do stoje na hlavě. A právě onen lačný přístup dostat se do té či oné pozice z učení jógy zplošťuje, kdy nově nasedající lidé do vlaku mířící za poznáním toho, co na té józe všichni mají, plují často jen po povrchu s větou jasně čitelnou z jejich natěšených výrazů ,,Až se postavím na hlavu, budu tím pravým jogínem.”

Tím, že se postavíme na hlavu, nebudeme lepším člověkem, aneb nechápejme jógu jako závodní dráhu od někud někam

Ano, stoj na hlavě má mnoho benefitů. A ano, až se do něj jednou postavíme a budeme se s ním opakovaně a opakovaně seznamovat, pocítíme velmi příjemné pocity přicházející s ásanou. Bohužel se ale dokonalou pozicí či bravurním umem ovládající nejméně tři varianty stoje na hlavě nestaneme laskavějším člověkem, přátelštějším partnerem, láskyplnějším rodičem či milující osobou.

Bhagavadgíta jako učebnice jógy, avšak nikoliv malované a dokonalé ásany

Oč tedy verš z jedné z nejhlavnějších knih Indie, z Bhagavad Gíty, mluví? V dnešním chápání praxe jógy by se dalo říci, že o přístupu k ní. O přístupu k józe a k jejím technikám, a to, co z oněch praktik ústí do světa.

Cíl jógy není onen stoj na hlavě, ale zbavení se dojmu dualit a oddělenosti. Oddělenosti nás od ostatních. Oddělenosti nás od božského s myšlenkou že onen bůh nás může buď za dobré činy milovat anebo nenávidět. Cíl jógy je uvědomění si toho, že vše božské je v nás. Že my jsme kus božského, celistvého, vesmírného či ať už tomu říkáme jakkoliv. Cíl jógy je spojení.

A ono spojení může být docíleno, nebo lépe řečeno přiblíženo skrze techniky jógy. Skrze čas, který si věnujeme. Sami sobě, sami pro sebe. Skrze čas, který nás dovádí do těla a k jeho obsahu. Nikoliv z těla za cílem. A zde, v tomto úseku celého dnešního zamyšlení je zakopaný pes.

Je naše pozornost v průběhu praxe stočena směrem k nám či směrem ven a s načepýřeným egem a blikající myšlenkou: Teď uvidí, jakou stojku udělám? Proč? Staneme se tím lepším člověkem? Nikoliv. Využili jsme jógu jako berličku.

Znásilnili jsme jí a ovládli k tomu, abych si na ní mohli ukázat naše kvality a pohon za cílem. Náš svět je tuze zaměřen ven, za oněmi cíli a bohužel často i tento přístup přeneseme na podložku se spirituálním egem honící nám triko.

Pokud dosáhneme onoho přístupu provázející naší praxi, z technik začneme ždímat maximální výtažky, které nám nabízejí. Půjdeme z povrchu dolů, kdy pookřejí tvrdé slupky. Kdy se naše srdce konečně nadechne a rozroste do vesmírné velikosti obklopující vše a všechny. Pokud skrze praxi jógy, skrze její učení od morálních a etických kodexů po meditace pocítíme ony příjemné a všeobjímající pocity, zjistíme, co na té józe všichni mají.

Spojení átmanu (odděleného božství, individuální duše) s Brahman (koncept všeho božského co nelze definovat a popsat) alespoň na sekundu po závěrečné šavásaně a meditaci je častým jevem s blaženým výrazem v obličeji, kdy se dotkneme Anandy, tedy oné blaženosti.

Cíl je tuto blaženost vnímán nejen na okraji podložky, ale také mimo podložku. Cíl je tento stav nacházet znovu a znovu a kultivovat jej. Techniky jógy nám pomáhají onen stav zažít, přiblížit se k němu. Pomáhají nám jej také přenášet z podložky do běžného dění. Jak? Skrze filozofii jógy, skrze její rozsáhlé učení.

To, že jsme pokročilými v józe, nepoznáme podle dokonalého stoje na hlavě, ale dle toho, jak se chováme ke svým partnerům, přátelům, lidem, zvířatům, všem živým bytostem. A právě onen verš pocházející z Bhagavad Gíty nás nabádá k tomu, abychom ono božské a spojující viděli v našich partnerech, v našich přátelích, v lidech, jenž potkáváme, ke zvířatům, zkrátka ve všech živých bytostech.

Nejen, když jsou na nás milý a příjemní. Nejen když nám něco věnují, usmějí se na nás. Ale pořád. V nás. I ve všem kolem. Neustále. Bez podmínek. Bez rozdílu. Bez rozdílu víry, náboženství, pohlaví. A pokud tento pocit pocítíme, staneme se jogínem. Pokročilým jogínem či jogínkou.

 

Komentáře (0)