Aparigraha a lekce nelpění

Jógové lekce k nám přichází mnoha různými způsoby. Většina z nich se paradoxně odehrává mimo lekce jógy, mimo fyzické praktikování na podložce. Jak se začínáme nořit hlouběji do jejích tajů a objevujeme filozofii za ní, vykračujeme na vzrušující a nikdy nekončící cestu. Její cíl nevidíme, nevidíme ani následující krok. Jóga sama rozhodne, jakou svou další část nám skrze prožitek a životní zkušenost odhalí. Můžete teoreticky nastudovat všemožné knihy o józe, ale dokud si danou věc nebo myšlenku neprožijeme, je obtížné jí plně porozumět (proto vám studium jógy pravděpodobně moc snadno ani rychle nepůjde).

To se týká třeba i základního jógového textu, Pataňdžaliho Jógasúter. Je psán formou súter, poznání očištěného na dřeň. Neobsahuje víc, ani míň informací, než je potřeba. Neučí se nazpaměť, nad jejich významem se rozjímá a medituje. Nebo ještě lépe – prožívají se. Postupně odhalujeme jejich všemožné aspekty a aplikace, a teprve zpětně chápeme jejich význam a vlastní bohatost súter. Pojďme si to ukázat například na zásadě aparigraha, nelpění. Pokročilejší ve filozofii jógy poznají jednu z jam, etických přikázání, která jsou součástí osmistupňové cesty jógy (aštangy).

Co znamená „mé“?

Aparigraha ve mně v poslední době velmi silně rezonuje na základě prožité zkušenosti. Předtím to byla naučená fráze ze školy jógy: aparigraha = nehromadění, nelpění. Koncem minulého roku jsem navštívila ostrov Havaj a měla jsem možnost vypravit se k lávovým proudům, v té době ještě relativně poklidným, jen tu a tam vyvěrajícím a pomalu směřujícím k oceánu. Energie proudící ze země, z otevřených ran havajské bohyně Pelé, je nepopsatelná a naprosto vás ohromí. Stejně tak mě ohromila cedule „Keep out! Private property!“ (Pozor! Soukromý pozemek!) uprostřed lávového pole.

Jak absurdní je snaha přivlastnit si kus země tváří v tvář mocným přírodním živlům. Teprve tady pochopíte – člověk tudy jen proletí a na zemi je krátkodobým hostem. Když si příroda usmyslí, o vše nás připraví. Proto nemá smysl na vlastnictví lpět, ať už na místě, na věci nebo na osobě. Nemohou nám nikdy patřit. Člověk, který si doprostřed lávových polí ceduli umístil, už dnes tento „svůj“ kus země nemá (a nikdy ho neměl). Přikryla ho nová láva ze sopky Kilauea a země, po které chodil, zmizela. Možná si na tom kusu země představoval svůj domov, své útočiště. Někteří v blízkém okolí už si dokonce na lávě, a s živou sopkou pod sebou, nový dům postavili. Připoutali k němu své naděje, svá očekávání. S největší pravděpodobností teď ale prožívají utrpení ze ztráty.

Kam vede lpění

Rovněž místa, která jsem navštívila a kde jsem sedávala u oceánu, zmizela. Nahradila je nová země, něco zaniklo a něco nového tu vznikne. Moje prožitá zkušenost byla neopakovatelná a už se nevrátí. Mohla bych si nad tím postesknout, ale proč? Tak to prostě je. Tato alegorie ukazuje, že nemá smysl na věcech lpět, protože se neustále mění. Ať si přejeme sebevíc, nic není stálé. Dalším aspektem je, že pokud se k něčemu připoutáme, může z toho vzniknout pouze utrpení. Naprosto zbytečné, protože je de facto výsledkem našich myšlenkových konstruktů a představ. Je naší volbou, jak budeme svůj život prožívat a jak si svou realitu postavíme.

Moc přítomného okamžiku

Nejlepším východiskem se proto zdá přístup, který rezonuje nejen ve světě jógy – být pouze teď a tady. Volně a svobodně prožívat přítomný okamžik, radovat se z něj, nehodnotit. Nezabývat se tím, kdy skončí. Jak jinak mohly věci být, kdyby… Může to znít jako stokrát opakované klišé, ale když jednou prožijete, pochopíte, že takto je život mnohem krásnější a snadnější. Hledání a udržení tohoto náhledu není snadné, je to celoživotní praxe, která začíná na naší podložce. Rozbalte ji proto s lehkostí každý den a berte každý okamžik jako příležitost zkoumat, objevovat, hrát si – převracet kostky naší reality a různě skládat je na sebe.

 

Komentáře (0)