Kolik stylů jógy znáš, tolikrát jsi lektorem

Dnes bych ráda věnovala pár řádků lektorům. Lektorům současným, lektorům budoucím a možná i minulým. I tací mezi námi jsou. Tací, jenž skrze svou ryzost pověsili lektorování na pomyslný hřebíček. Tací, kteří neviděli smysl předávání jógy ve formě hybného produktu těla z jedné do druhé pozice a kteří cítili potřebu zastavit se u hlubších struktur, které obecenstvo nedokázalo ocenit. Lektoři, kteří se nakonec odebrali z pozice mluvícího a vedoucího na svou podložku, kde jsou šťastní, spokojení a potichu. Proč? Protože neustupují ze svým morálních a mnohdy jógových zásad a nestávají se něčím, co po nich chce jógou dychtivý dav.

 ,,Každý z nás dělá mnoho věcí tak, aby vyhověl snům jiných lidí – rodičů, partnerů, učitelů nebo spolužáků.” (Jack Welch)

A pak tu jsou tací, kteří odolávají a tací, které to celé čeká. Je nás tu hodně, drazí, a o to více bychom tuto skupinu měli využít k podpoře toho jedinečného v nás a nechtít pojmout všechno a všechny. Takové doporučení k lektorovi jinému, jehož kvalitou je něco, jenž nemůžeme nabídnout my, nás může ušetřit nejednoho tlačení se do toho, co nám není vlastní…

A pak se jednou s radostným udivením střetneme s člověkem, jehož doporučením jsme byly my, naše kvalita, naše jinost. A kam že to dnešní zamyšlení míří? K tomu, abychom se nebáli být sami sebou a nebáli se být jiným. Nelpěli na informacích, ale hledali obsah. Nelpěli na počtu uchazečů o tu naší jógu, ale viděli význam za tím naším přístupem.

,,Člověk je závislý na svém prostředí a nemůže se dokonale izolovat. Není však třeba se umíněně izolovat, aby byl člověk sám sebou.” (Josef Čapek)

Že jóga je jedna, ale přístupů je mnoho, jsme jistě už slyšeli. Že co lektor, to jóga je také, alespoň doufám, známým rčením. Ale kolik z lektorů se nebojí onen přístup ukázat světu kolem sebe? Kolik lektorů se naopak ze strachu projevit se schovávají za podobu svého lektorského idola, kterého se snaží napodobit?

,,Základní právo člověka je být sám sebou.” (Osho)

Jedna věc je inspirace, která je opravdu nosnou základnou pro onu praxi lektora. Inspirace, jejíž proud otevíráme skrze svou vlastní praxi. Dalším inspirativním pohledem může být navštívení různých jógových dílen a lekcí a různých lektorů. Přečtení různých řádků a různých knih. Ale to, co z oněch hodin na podložce a z oněch slov vepsané ať už v knize či na internetovém prohlížeči vytvoříme, je ryze originální tanec. Tak, jako každé dobré choreografii předchází improvizace.

Tak, jako přirovnání udělat z prdu kuličku. Z ničeho něco. A to něco je náš osobní přístup k věci, naše zkušenosti, naše vzorce, naše programy, dle kterých se od raného dětství řídíme. Jsou to naši rodiče, naši prarodiče a praprarodiče, které v sobě dle genetiky a zděděných epigenetických značek nosíme. Skrze jejich vzorce a traumata, které se staly součástí i našeho příběhu. A až se postavíme na lekci v roli lektora před partu jogínů, vyjádříme se skrze ony vzorce, zkušenosti a skrze náš příběh s příchutí všeho prožitého.

Kolik řečí znáš, tolikrát si člověkem

Co tím chtěl básník říci? Nad touto otázkou jsem se pozastavila jednoho horkého indického odpoledne, sedíc v rikše a míříc za svámím, mnichem, do jeho prostého obydlí. I když jsem věděla, že svámí nerozumí anglicky snad ani slovo ještě před tím, než jsem se na cestu toho dne vydala, neubránila jsem se nervóznímu poskakování v rytmu výmolů indické prašné cesty. Představa, jak se domluvíme, mě nenechala chladnou, i když při 40 stupních ve stínů bych čůrky potu stékajíc nejen po zádech mohla připsat onomu teplu, nikoliv nervozitě.

Jedna věc je nacítění se na osobu druhou, kdy slova pozbývají smysl, ale věcí druhou je verbální vyjádření se a předávání nauk, jako je například nauka jógy, která se kdysi předávala ústně z učitele na žáka.

Řeč je definována jako schopnost vyjádřit artikulovanými zvuky obsah vědomí. Podle této definice bychom mohli tedy pořekadlo kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem vysvětlit jako kolik řečí umíš, tolikrát jsi schopen vysvětlit obsah svého vědomí. Možná ale spíše získáme různé pohledy na tentýž obsah, jenž jsme schopni hlouběji pochopit.

Jóga je jen jedna. Jóga znamená jednota. Tak, jako vědomí, které je jedno a podle filozofie jógy je ono vědomí Brahman, nejvyšší princip. Každý onu podstatu všeho, kosmické vědomí má v sobě a onen kousek vyššího principu u individuálního jedince nazýváme Átman.

Různé přístupy, které vedou k tomu stejnému, jsou různými styly jógy. Rozhled, který nám propůjčí nahlédnutí za rám okénka rozmanitých stylů je tím, co nás může formovat v pojetí té naší jógy, toho našeho stylu, nás samotných.

,,Jediná omezení, která v lidských životech existují si klademe mi sami.” (Konfucius)

Omezení

Dnes se mnoho lektorů opírá o slovo tradiční. Tradiční, od slova tradice, jenž se nese v duchu opakování čehosi stále stejným způsobem, dnes ale převážné věcí není. Proto slova opisující opřít se o tradici toho a toho jsou tím výstižným oproti v tradici toho a toho. Tradice nás může mnohdy svázat a tím popřít kreativní kousek nás samotných, jako tomu bylo i u mne.

,,Nevěř tomu co ti říkám. Věř jen tomu, co si ověříš.” (Budha)

Šivananda jóga, s kterou jsem onehdá v Indii začala a která mi přišla jako ta jediná je složena z 12-ti po sobě přesně řazených pozic a přesně řazené pránajámy s počtem opakování. Ucelený systém nesoucí se v pojetí tradice svámího Šivanandy. Když jsem tento systém poznala, byl mi opěrným bodem, jenž mě nikdy nenechal na holičkách ve chvílích zmatečných začátků lektorování. Vždy jsem věděla co má přijít a tak přišlo. Po čase jsem se ale přistihla, že lekci provádím jako kolovrátek a že mě onen přístup nenaplňuje. Naopak. Svazoval mě ve své podobě stejného a stálého řádu, který je v Indii tolik vyžadován.

Řád, jenž byl pro mě, pro člověk neukotveného ve své osobě, jednodušším přístupem než projevení toho, co v józe nacházím já. Nikoliv já ego, ale já nekonečné, neomezené a kreativní vědomí. A tak jsem začala do hodin vnášet poznatky ze své praxe, i když se lišily od těch, jenž mi tloukli do hlavy v Indii. Teď mohu říci, že se o tradici opírám, o samo učení jógy, ale do svých lekcích vnáším kus sebe, kusy různých poznatků z různých stylů jógy, jenž mi dávají smysl. A tak si můžeme z Šivananda jógy propůjčit řád, z Jivamukti jógy hravost, srdečnost a nosnou hudbu v lekcích, z Aštanga jógy disciplínu či dršti, směr pohledu,  pomáhající koncentraci mysli v akci, z Iyengar jógy preciznost v pozicích, z jin jógy stálost a jinový přístup k praxi…

A i když někdy lekce tak úplně nevyjde, vždy bude vaše a vždy uděláte to nejlepší, co jste udělat mohli. Nakonec věřte, že i ti nejzkušenější lektoři jógy někdy odchází z lekce a sami pro sebe si řeknou: ,,Dneska to nebylo ono.” Ale byli to oni, nikoliv svazující dogma.

 

Komentáře (0)