,,Ulevte si a uvolněte se, prosím.”

Ráno jemným kopnutím rozvinu podložku po podlaze a opatrně našlapuji, abych jí obešla, postavila se na její samotný začátek a přitom neprobudila přítele spícího jen o pár metrů dále.

Byt máme malý a kouzelně starý. První, do čeho jsem se tehdy při prohlídce zamilovala, byly staré parkety, které se ve středu bytu svažují a při každém našlápnutí šeptají svůj mnoholetý příběh. Jen jsem si tehdy, smysly opojená, neuvědomila potřebu svého času pro ranní praxi a to, že bych možná svého přítele a spícího psa mohla oním krásným zvukem probudit.

To ráno našlapuji velmi opatrně, tak, jak už to mám za pár roků naučené. V polovině cesty se však zastavuji, to když slyším líně se převalujícího psa na mém místě v posteli. Když vystrčí střapatou hlavu a podívá se na mě přes rám dřevěné postele, ani nedýchám – první technika ranní praxe, zádrž dechu po nádechu, neboli kumbhaka.  

Po chvíli však mohu pomalu vydechnout, to když se Robin, náš pes, zavrtá nazpět do teplých peřin, které jsem před pár minutami opustila, a nejspíše si pomyslí něco o tom, že jogíni jsou blázni.

Konečně docházím na samotný okraj podložky. Zapouštím chodidla jako kořeny stromu do země. Skrze kontakt chodidel s podlahou, jemné sevření mula bandhy i uddijána bandhy a napřímení se za nejvyšším bodem na hlavě rostu směrem do nebe. Spouštím bradu, spouštím ramena. S nádechem roztahuji paže jako velká křídla a naplňuji plíce až po samotný okraj novým čerstvým vzduchem.

Spojuji dlaně nad hlavou a podívám se vzhůru. Chvíli držím dech, kdy se zastaví na pár okamžiků i celý svět a až si tělo řekne o výdech, svezu se na jeho vlně směrem dolů k podložce, jako když velký ostříž letí střemhlav k zemi. Nádech mě vynáší do rovných zad. Výdech opět zpět dolů.

Slast ranní praxe

Své osobní. Ticho a klid, kdy slyším jen šum svého dechu, jako bych stála na střeše ášramu v Indii a poslouchala z dálky šum arabského moře. Ranní praxi bych za nic nevyměnila – pomyslím si a poděkuji svým chlapcům, psovi i příteli za to, že to jsou takoví spáči a brzké ráno nechávají jen mně.

Pokračuji dále. Dýchám a zdravím slunce. To pomyslné na obloze i to vnitřní. Zastavuji se v psovi hlavou dolů a zvedám vysoko nohu, pokrčuji koleno a přibližuji patu k protější hýždi. Otevírám celý bok, otevírám oblast srdce. Otevírám se novému dni…

Vedu nohu zpět až mezi dlaně a v tom se to stane… Prd. Další kumbhaka, zadržení dechu studem a napětím čekající, co bude. Slyšel to můj přítel, či, a v to doufám, neslyšel? – hádám a modlím se. Ještě chvilku stojím jak zkamenělá, než se ujistím, přítelovým spokojeným zamlaskáním, že spí a já mohu pokračovat. Když provádím vinjásu, slet ásana na druhou stranu, nohu už nezvedám. Raději.

Praxe pokračuje až do pozice svíčky, kdy jemným přechodem dostanu nohy do vertikální polohy a stlačím ramena do podložky. V pozici se chci na pár minut uvelebit a tak povoluji všechno napětí od kotníků směrem dolů. Ale s povolením si všimnu zvláštního pohybu v oblasti pánve.

Nenechám se rušit. A když je čas z pozice vyjít, pomaličku, obratel po obratli za použití břišních svalů, pokládám záda na podložku a bez varování se k tomu přidá i dlouhý, táhlý a nezastavitelný veleprd. Nevěřícně vytřeštím oči do šera pokoje. Přítel se v posteli převalí na bok a začne se pod peřinou potichu smát. Pes zaštěká na pozdrav a má ranní praxe pro dnešek skončila před vytouženou relaxací a meditací.

Jeden z největších trapasů, který postihuje nemálo jogínek, je jakési upuštění přetlaku žijícího si svým vlastním životem. Mluvíme o něčem, co zní jako, bez mnoha servítek, prd, ale prd to není. Bohužel to ví často pouze onen iniciátor.

O co tedy jde?

Při uvolnění některých svalů dochází při různých pohybech, tedy přechodů mezi ásanami a v některých polohách samotných, k pootevření poševního vchodu a za vzniku podtlaku dochází k nasátí vzduchu. Při dalším pohybu či při opuštění pozice dojde k zvýšení nitrobřišního tlaku a onen vzduch je vyháněn ven. A právě pohyb vzduchu směrem ven je mnohdy doprovázen nelibozvučným zvukem připomínajícím něco, co je v naší společnosti považováno jako vrcholné faux pas.

Uvolněné pánevní dno?

Nejde tak zcela o uvolněné svaly pánevního dna, jak si mnohdy ženy myslí a v šatně si to také tak odůvodní. Ale o přirozenou reakci přetlaku a podtlaku,který svým tělem v pozicích vytváříme. Proto není jiné východisko, než se nad tím pousmát a pokračovat v praxi dále.

Uvolnit se

Často mi ženy ztrápeně říkají, že si některé ásany nemohou užít a křečovitě vše uvnitř drží tak, aby nedošlo k onomu trapasu. Možná, kdyby to bylo řečeno na každé lekci na začátku. Stejně jako když lektor mluví o hranicích, které bychom neměli překračovat. Jako když mluví o vědomém uvolnění, zbavení se napětí i soutěživosti na šířce a délce podložky.

Stejně jako když se lektor zeptá, zda některá z přítomných dam menstruuje a pokud ano, hned poradí či upozorní čeho se vyvarovat. Ono téma menstruace bylo ještě před lety také tabu a nyní se o něm mluví v každém časopise bez většího ostychu.

Třeba jednou nastane chvíle, kdy se lektor postaví před jógující a na samotném začátku lekce řekne: ,,Nechte volný průchod nejen emocím, ale i ozvěnám svého těla. Kdybyste měl někdo potřebu prdnout si, udělejte to. A když to uděláte, nestyďte se. ” Či dokonce: ,,Ulevte si a uvolněte se.” A ona věta se ponese sálem bez většího záchvatu smíchu či ruměnců na tvářích přítomných dam.