Jógová terapie – léčení a uzdravování

Jógová terapie je stále vyhledávanější alternativou k západnímu přístupu k léčení a uzdravování. Vychází ze staré indické tradice léčení, rehabilitace a prevence pomocí jógy a ajurvédy (tradiční indická medicína). Slovo terapie je jedním z možných překladů sánskrtského termínu čikitsa, který doslova znamená „působit proti nemoci.“

Jóga je od svého počátku současně cestou i konečnou stanicí – procesem i stavem. Je souborem nástrojů a technik, stejně jako slovy nepopsatelným stavem ryzího bytí, spočinutí v absolutní blaženosti čistého vědomí. Zatímco jóga sádhana – duchovní cesta jógy – je vhodná pro ty, kteří jsou na ni připraveni a jsou jí oddáni, jóga čikitsa – jógová terapie či terapie jógou – je „dostupná“ a potenciálně prospěšná víceméně každému, a často bývá prvním krokem k jóga sádhaně.

Vedená samoléčba

Jógová terapie je uměním spočívajícím v napojení se na vlastní vnitřní zdroje, které dokáží uzdravovat a předcházet (fyzickým i psychickým) nemocem. Podle této staré indické tradice je léčení přirozeným procesem, přičemž náš přístup a naše chování a jednání v našem organismu vytváří podmínky, které z hlediska svalově-kosterního, fyziologického a psychologického usnadňují či narušují přirozenou samoléčebnou schopnost organismu (o tom jste si blíže mohli přečíst např. zde – Co je to jógová terapie? ). Zatímco alopatická (západní) medicína se zaměřuje na to, jak léčit určitou nemoc, jógová terapie se – obdobně jako jiné východní směry – zaměřuje na léčení konkrétního člověka.
Jógová terapie spojuje principy, přístup a poznatky jógy a ajurvédy. Zjednodušíme-li pro přehlednost tyto dvě cesty, můžeme říci, že zatímco hlavním cílem klasické jógy je ovlivnit stav mysli a jemně hmotné energie, neboť do té míry, do jaké dokážeme ovlivnit mysl, dokážeme ovlivňovat celý systém, a tedy i uzdravovat tělo, ajurvéda se více zaměřuje na tělo a práci s hrubě hmotnější energií. Těm z vás, kdo znají jógu především jako cvičení ásán (jógových pozic), to může znít poněkud překvapivě, nicméně jen na první poslech. Nemoc (vyadhi) je podle Pataňdžaliho jóga súter jednou z devíti hlavních překážek klidné mysli. Abychom mohli pozitivně a do hloubky ovlivňovat mysl, nesmí nám neustále odbíhat k tělu a projevům bolesti a nepohodlí. Není-li nám „karmicky dáno,“ nelze jinak, než začít tělesnými cvičeními, ke kterým připojujeme cvičení dechová a techniky pracující s myslí. Jógovými ásánami se současně postupně zjemňuje a tříbí naše pozornost, která nás pak vede hlouběji do samotné podstaty našeho pravého Já. Prohlubování a zjemňování vědomí navíc přispívá k tomu, abychom postupem času dokázali sami poznat, co je v nerovnováze a dokázali sami zasáhnout.

Zdraví jako dynamická rovnováha

Jóga i ajurvéda pojímají zdraví jako dynamickou rovnováhu. Jóga učí, že žijeme v neustálé změně (parináma) a v rámci tohoto proměnlivého prostředí si vytváříme podmíněné vzorce myšlení, cítění, chování a jednání (samskáry), které se stávají nedílnou a nevědomou součástí všech dimenzí našeho života. Nemoc je podle ajurvédy projevem nerovnováhy. Ta vzniká ze tří hlavních příčin:
1)asatmja indrija artha samjóga neboli z nesprávného spojení/typu vztahu mezi myslí, smysly a vnějším předmětem či podnětem.
Existují tři typy takového nesprávného spojení. Prvním je atijóga, tedy přílišné, příliš těsné spojení, jinak řečeno přebytek něčeho (jídla, zátěže svalů a kloubů u vrcholového sportu, stimulů pro mysl vedoucí k neklidu a stresu apod.). Druhým spojením či spíše nespojením je ajóga, tedy chybějící spojení – absence či nedostatek něčeho (jídla, pohybu atd.). A konečně, zatřetí, mitjajóga neboli nevhodné, nesprávné spojení či kombinace (např. pobyt na znečištěném vzduchu, konzumace zkaženého jídla, pohled na nehezké předměty aj.)

2)pradžna aparadha neboli „pokuta za nedostatek bdělosti“, klopýtnutí naší mysli

3)parináma neboli změny (počasí, ročních období, prostředí, související s věkem atd.)

Z těchto tří příčin lze za nejdůležitější a primární označit příčinu druhou. Z ní všechny ostatní pramení. Mí indičtí učitelé Mohanovi (www.svastha.com) v této souvislosti uvádějí přirovnání mysli k premiérovi – není-li mysl zdravá a nefunguje-li s odpovědností k tělu, je jako zkorumpovaný premiér vládnoucí postupně upadajícímu státu (tělu).

Jógový terapeut se proto při práci s tím, kdo jej požádá o pomoc, zajímá o celou řadu věcí, od věku, povolání a životního stylu studenta/klienta až po jeho zranění, onemocnění, návyky a volní vlastnosti. Vychází přitom z informací, které mu dotyčný poskytne i z vlastního pozorování. Na základě diagnózy pak studentovi uděluje doporučení v následujících šesti oblastech: strava, prostředí, životní styl, cvičení/pohybová aktivita (ásány), dýchání (pránájáma) a mentální techniky (včetně meditace). Tato doporučení směřují k tomu, aby novými návyky (na základě nových, pozitivních samskár, tedy vzorců myšlení, chování a jednání) byla (znovu)nastolena rovnováha a zdraví. Jde o dosažení rovnováhy v těchto třech základních oblastech:

rovnováha mezi silou a pružností těla (zdravý a stabilní svalově-kosterní aparát)
optimální fungování orgánů a tkání (fyziologické zdraví)
jasná a vyrovnaná mysl (psychické zdraví).
Individuální přístup

Jak již bylo uvedeno, jógová terapie léčí člověka, nikoli nemoc. Pokouší se pomoci konkrétnímu člověku, na základě jeho stavu, možností a okolností. Velký mistr jógy, jeden z jejích největších novodobých učitelů a otec moderní jógové terapie Šrí T. Krišnamačarija, v jehož tradici studuji a vyučuji, kladl velký důraz na individuální přístup a vyučování jógy nejen pro nemocné, ale pro každého, kdo se na cestu jógy vydá. Každý z nás má jiné tělesné i duševní dispozice a potřeby, jiné možnosti a režim a jógovou praxi je nutno tomu přizpůsobit tak, aby pro nás doporučená cvičení, stravovací rady a životospráva byly realistické, zvládnutelné a plnily svůj účel. To se týká bez rozdílu zdravých i nemocných.

Jógový terapeut, který vedle jógy a ajurvédy může doplňkově využít i svých znalostí z dalších oborů (východní či západní medicíny, fyzioterapie, psychologie apod.), zpravidla používá tří „léčebných nástrojů“: stravy (áhára), aktivity respektive cvičení (vihára) a léků (aušadi). Tradičně mají přednost první dvě metody, léky (zpravidla ve formě bylin) jsou vždy jen doplňkem, ačkoli mohou léčebný systém velmi dobře podpořit. Úpravou stravy a vhodným a pravidelným cvičením (zaměřeným především na správné dýchání, zdravou a pružnou páteř a vyváženě posílené posturální svaly) se dá dosáhnout velkých úspěchů. Žádná léčba však není úspěšná bez účasti naší mysli a pozitivního naladění samotné podstaty naší bytosti. Staří jógoví mistři praví, že teprve když naše jógová praxe prostoupí do úrovně ánanda maya kóši, do srdce (blíže v článku Jógová terapie), přináší hluboké a přetrvávající účinky.

Harmonizace celé bytosti, nikoli posilování svalů a ega

Správně sestavené cvičení, které má v sobě dopředu zabudovanou možnost doplňování a postupného rozvíjení, by mělo studenta harmonizovat a vyrovnávat jeho momentální dysbalance, jež jsou příčinou jeho potíží. Šrí Krišnamačarija zdůrazňoval, že cvičení jógy by nemělo být anga bhanga sadhana (dalo by se krkolomně přeložit jako „údolomné praktiky“). Jinými slovy by nemělo napravovat jednu věc tím, že druhou pokazí. Mělo by být vyvážené a prospívat všem částem těla, nikoli pouze některým, přičemž stav a fungování těch ostatních zhoršovat. Příkladem je běh na tvrdém povrchu a znečištěném vzduchu, který přinese víc škody než užitku. Takové běhání sice prospěje kardiovaskulárnímu systému, ale ublíží plicím, kyčlím, kolenům a kotníkům. Totéž může platit i o cvičení jógy – určitý typ cvičení jógy může určité potíže studenta ještě dále zhoršovat, zatímco jiný by mu prospěl daleko lépe. Zde se opět vracíme k prohloubení vnímavosti vlastního těla a mysli a ke zjemnění pozornosti, která jediná nás v józe posouvá blíže k cíli – ať už je duchovní či terapeutický. Měli bychom se jednou za čas sami sebe ptát, zda nám jógová praxe (ať už jako celek nebo třeba v podobě některých ásán či dechových a meditačních technik) prospívá či nikoli. Tak jako všude jinde platí, že to, co nám svého času velmi posloužilo a prospělo, nám prospívat už nemusí či nás zbytečně drží zpátky. Obdobně nemusíme být na některé cviky a techniky ještě připraveni, a pokud nám přímo neškodí, tak nám minimálně neprospívají.

Nic z výše uvedeného však nemá skutečně hluboký a zásadní účinek, pokud se vztah učitele a studenta neopírá o důvěru, otevřenost a pocit vzájemného závazku. Z hlediska úspěšnosti terapie je nutné, aby student neočekával nemožné a aby terapeut měl realistická očekávání ve smyslu spolupráce studenta. Jógový terapeut může studenta vést, inspirovat a motivovat, ale to, co studenta bude léčit, je jeho vlastní úsilí a vytrvalost. Jak již bylo zmíněno, zdraví je dynamická rovnováha a my všichni žijeme v prostředí neustálé změny. Proto je potřeba díky jógou tříbené vnímavosti a vědomí neustále vyvažovat a v cvičení i doporučeném režimu pokračovat respektive je přizpůsobovat novým podmínkám a okolnostem. Zejména chronické potíže si vyžadují čas, trpělivost a kontinuitu.

Jógová terapie je – stejně jako jóga směřující k duchovním cílům – veskrze zkušenostní proces, který vyžaduje a současně rozvíjí vnímavost k sobě samému a schopnost seberegulace na základě jasné představy o sobě a jasného vědomí našich cílů a možností. Díky tomu dokáže jógová terapie skutečně propojit tělo, dech a mysl, posílit naše tělesné a duševní zdraví a pomoci nám objevit, pochopit a přijmout hlubší význam a smysl našeho života.

Komentáře (0)