Za zrcadlem mých snů

Dneska ráno (moje pozdní ráno) jsem si ke snídani vzala knížku Living in Bali, kterou jsem dostala k Vánocům a ponořila se do jejích stránek provoněných květy, zelení, slunečními paprsky a pohádkovými příbytky uprostřed divoké přírody. Vážně pohádka, jednoduchost, přírodní prvky, masivní doplňky, dřevěný nábytek, velké minimalistické obrazy, hodně bílých látek, sošky Buddhů a jiných bůžků… altánky, polštáře, svíčky… málo zdí a hodně, hodně světla a vzduchu… harmonie. Jedním slovem, chtěla bych tam být.

Představovala jsem si, že jsem najednou tam, na stránce č. 143, ležím mezi polštáři na prostorné posteli, vánek si pohrává s bílou moskytiérou, domem zní relaxační hudba a je celý provoněný exotickou vůní z tyčinek… Nic víc, než relax, pohoda, oddych. Žádný spěch. Nechci nikam, jen tam zůstat. Třeba měsíc, možná dva, tři… Budit se brzy ráno, projít se bosá po dřevěné terase, pak se posadit, hrnek s něčím dobrým v ruce a pozorovat déšť, nebo probouzející se slunce. Zahalená do ticha, nemluvit, jen pozorovat. Všemi smysly. Dýchat, poslouchat, dívat se, ochutnávat, zamilovávat se… Do tohoto nového tempa, do toho původního, ničím nerušeného a nerozptýleného čistého vnímání sebe sama.

Pak si zacvičit tak, jak umím, tak, jak budu cítit. Možná s hudbou, možná ještě pořád v tichu. Následovat vánek, pohyb listů… Propojit se s tím vším díky tomu otevřenému prostoru bez bariér. Nechat pohyb plout, stejně jako myšlenky, jen volně plout, pohybovat se tiše mezi nimi, nerušit je, nerušit sebe. Jen být se sebou a právě tam.

Otevírám pomalu oči… a jsem zase zpátky. Sedím na bílé dřevěné židli, v malé kuchyňce u okna, v ruce svírám šálek s vychladlou ranní kávou. Není tu ani tolik světla a je tu víc zdí, než by bylo třeba na Bali. Ale venku pořádně mrzne, a tak jsem v tomto okamžiku za ty zdi docela vděčná. Je mi krásně, cítím, jak se mi na tváři rozlévá příjemný úsměv a vrním jako kočka. Ta chvíle, na kterou jsem ve svojí mysli zaletěla tam, kde se budím za rozbřesku, mě tolik nabila, posílila, provoněla sluncem a čistou energií, že se s velkou chutí hned vrhám na činnosti, které obvykle raději odsouvám řekněme na neurčito. Vím, že se kdykoliv můžu vrátit a zase trochu dočerpat, nestojí to tak moc… trošku času… zalistovat, zadívat se… a… už tam zase sedím, na terase mého dřevěného domku kousek od pláže…

Není to nádhera? Poslouchat šumění vln a při tom pozorovat, jak venku mrzne?

Krásný prosluněný týden,

Katy