Cesta do Himalájí

 

Balíme. Zítra ráno odjíždíme směr Yamunotri, Himaláje. Vyndávám z krosny letní věci a ukládám je do tašky, která po dobu devíti dnů zůstane v hotelu v Rishikeshi. Odložila jsem polovinu věcí, o kterých jsem usoudila, že je jistě nebudu v Himalájích potřebovat, a krosna přesto zůstala plná.

„Na balení zavazadel evidentně fyzika neplatí.“ Pomyslela jsem si. Zřejmě to má svá metafyzická pravidla, na která jsem stále nepřišla.

No nic. Odnesla jsem tašku, k hodnému panu hoteliérovi, který se uvolil, uschovat nám naše drahocenné kousky oblečení u sebe doma. Nazítří nás čekala dlouhá cesta. Z Rishikeshe do Janki Chatti (poslední autem dostupné vesničky) pěkných 211 km, zhruba 6 – 8 hodin jízdy, pokud vše půjde hladce.

Vstali jsme ráno brzy, okolo šesté. Kvůli plánovanému brzkému odjezdu. Chtěli jsme dojet za světla. Spíše to však vypadalo, že jsme vstali kvůli tomu, abychom si v klidu mohli vypít tři čaje a sníst pytlík sušenek.  Odjížděli jsme po 10.00 hodině. Kdo by se trápil časem….. .

Kvízová otázka:

„Čeho má Indie dost ?….myslím, hned to druhé po počtu obyvatel….
Ano, správná odpověď zní: Indie má dost času.“
Člověk by jim ho až záviděl :-).

Nasoukali jsme se do jeepu a těšili se na velehory, přestože jsme byli našim kamarádem Radkem umírňováni. Barvitě nám popisoval, jak je cesta klikatá, houpavá a úzká a plná padajících kamenů a odpadávajících částí silnice.

„ Budou kolem vás projíždět poblinkané autobusy….“ Dodal pobaveně, ale důrazně.

Pravda, trochu nás vystrašil….

Jenže, Indie má jedno z mnoha krásných kouzel. Umí vás proměnit v člověka bezstarostného. Uvědomila jsem si přesto, jak moc žijeme ve strachu. A jak moc nás ovládá. Bojíme se virů, a tak se očkujeme. Bojíme se úrazů, smrti, a tak se pojišťujeme.  Bojíme se hladu, a tak se přejídáme. Bojíme se obezity, a tak dobrovolně hladovíme.  Bojíme se špíny, a tak všechno dezinfikujeme. Bojíme se zlodějů, a tak se zamykáme. Bojíme se terorismu, a tak se izolujeme. Zavíráme svá srdce. Bojíme se života, a tak nežijeme, ale přežíváme. Bojíme se zimy, a tak vezeme plnou krosnu oblečení :-).

A co udělá laskavá Indie? Mávne kouzelným proutkem a řekne: „ Neboj se, člověče. Život je přeci krásný právě tím, že je proměnlivý, nevyzpytatelný, nepředvídatelný. Přijmi jej. Nech se jím unášet. Brzy pak uvidíš, že není čeho se bát. K smrti kráčíš tak jako tak.“

Indie nemá strach. Přijala život. Vnímá každý jeho aspekt.

„ Cesta do Yamunotri je jaká je. V místě, kde spadne velká hrouda kamení, uděláme kamenolom. Indové a Indky, pojďme, rozbijeme kameny svými kladívky. Zpracované kamení odvezeme. Použijeme na stavbu opěrné zdi podél cesty. Opravíme silnici přímo tady a teď. Nepřehledná zatáčka? Nevadí, včas a dlouze zatroubíme. Dáme hlasitě vědět, že brzy do ní vjedeme. Jsou na silnici děti, krávy, opice, psi?

Nevadí. Zatroubíme, zpomalíme, vyhneme se. Žádný problém. Vjelo proti nám auto? Nevadí. Prudce zabrzdíme, vycouváme, uvolníme místo k projetí a pak znovu šlápneme do pedálu a jedeme! Jsme plně přítomni, držíme volant pevně ve svých rukou a jsme připraveni včas zareagovat. Nepojišťujeme se, užíváme si jízdy! Jízdy životem.“

Pozorováním toho všeho zmocní se vás hluboký klid. Pohltí vás důvěra k životu. Dostanete chuť, vyšplhat se na nejvyšší kopec v okolí…. nasednout na kárku…. pořádně se odrazit a s radostí a vzrušením, v co možná největší rychlosti, sjet z kopce dolů. Pokud možno přejet přitom nějaké hrbolky, překážky, aby byla větší legrace. Zrovínka tak, jak jsme to dělali, když jsme byli děti.

Uvědomíte si, že jediné nebezpečí, které v životě existuje, je váš strach.

 

Komentáře (0)