„The Beatles ashram“ Rishikesh

Velice zvláštním až mystickým zážitkem byla pro mne návštěva Maharishi Mahesh Ashramu, obecně známého jako „The Beatles ashram“. 

Pokušení navštívit místo s  historií opředenou spoustou historek především o Beatles, místo, kde vzniklo během dvou měsíců celé jejich Bílé album a několik dalších desítek písní pronikajících generacemi a netknutých časem, místo, kde jedinou lidskou činností byla meditace a rozjímání, bylo natolik silné, že nás nezastavilo ani to, že není veřejnosti přístupné. Od roku 1997 je totiž areál technicky uzavřen.

Navštívit ho můžete tedy buďto nelegálně s hrozbou pokuty až 5000 rupií (cca 2000,- Kč), proklestit se utajenou trnitou cestičkou vedoucí ke kamenité zdi obklopující celý areál a nebo pololegálně, což znamená věnovat 50 rupií (cca 20,- Kč) za osobu ochrance stojící u vchodu, jejíž působení je jistě méně než oficiální. Chcete-li si však užít malého dobrodružství a pocítit silného mystického ducha ashramu o rozloze skoro 14 akrů, doporučuji variantu jedna.

Co nejvíce možná tiše, plna očekávání zda nás cesta zavede na dané místo, jsem se krůček za krůčkem vyprošťovala z pařátů divoce rostoucích trnitých popínavých rostlin, které se zachytávaly na různé částí mého oblečení a různé části mého těla. S nucenou poklonou jsem se vyhýbala, pro mě nezvykle velkým pavučinám patřícím nezvykle velkým pavoukům.

Tiše a s pokorou následovala jsem svého průvodce, s tichým přáním, nepoškodit ani jednu z těch pavučin. Opatrně jsem našlapovala a vyhýbala se všem možným nástrahám, jež připravila divoce se vyvíjející příroda. Poslední výzvou mé statečnosti bylo přelézt kamennou zídku, za ní už byla vidět cestička k cíli. Byli jsme na místě.

 „HOP….SKOK……“

S pocitem Alenky vstoupivší za zrcadlo, otevřel se přede mnou úplně jiný svět. Místo jakoby skrývalo hluboká tajemství. Opuštěné budovy, meditační haly, individuální meditační vajíčka  pomalu kultivovaná džunglí, vysílala absolutní hluboké ticho transcendentální meditace, jež nikdy neopustilo toto místo. Tiše a  nepozorovaně vkrádalo se do mé mysli, až ji zcela pohltilo. Bylo slyšet jen mé jemně bijící srdce a radostný zpěv ptáků.

Zcela pohlcena tichem procházela jsem místa, kde veliký učitel předával svým žákům absolutní pravdu. Pocit sounáležitosti s tímto místem vás jisto jistě zastaví a donutí přemýšlet o vás samých. Aspoň na malou chvilku rozpustí vaše ego ve vlnách pokory a vděčnosti. Díky duchu velkolepého místa zakusíte nádech nekonečného bytí, naplníte svá srdce bezpodmínečnou láskou, na několik vteřin spočinete v oceánu věčnosti.

Těžko uvěřit, že toto místo bylo vybudováno člověkem. 

Vyšla jsem po schodech na střechu jedné z opuštěných budov. V dáli se rozpínala z tohoto místa tichá Rishikesh a v tomto místě klidná široká Ganga. A mé já, stejně jako posvátné město a řeka, se tiše a klidně rozpínalo, rozpouštělo se v hlubokém tichu minulosti, jež stále byla přítomna.

Třebaže je toto místo opuštěné a budovy chátrající anebo ……možná … právě proto, že je tomu tak….. má své kouzlo, jež stojí za to zakusit, skryté poselství, jež stojí za to objevit.

A tak tedy, až pojedete do Rishikeshe, běžte ulicí až za most Ram Jhula, stále po pobřeží Gangy. Ohněte svůj hřbet, proklouzněte pod pavoučími sítěmi do snového světa opravdového bytí. Běžte za zrcadlo. Zkuste jaké to je, jen tak být. Být tichý, pokorný, vděčný… věčný.