Vychutnávat život jako sladký koláček

Tak jsem se zase na chvíli ocitla u moře, na jednom z mých oblíbených míst, na ostrově Mallorca. Tak nějak jsem potřebovala dobít baterky. Načerpat trochu slunce do zásoby, ukolíbat svojí mysl pohledem na věčně se pohupující vlny a otevřít dokořán všechna okna v místnosti mého srdce a pořádně tam vyvětrat. Právě jsem u kamarádky v jedné moc pěkné vesničce jménem Andratx. Dalo by se jí říci i podhorská, krásnou kulisu zde vytváří začátek pohoří Tramuntana, ale hlavně si tohle místo dodnes uchovalo hodně z toho, co plno lidí tady na ostrově hledá. Svoje kouzlo, duši a svůj osobitý život. Turisti se sem vydají většinou jen na místní trh, který se koná jeden den v týdnu. Jinak vše patří místním. A tak jsem si tu i za tu krátkou dobu stačila vytvořit takový malý rituál, který mě pomalu tahá z postele (nebudu psát za kuropění). Kousek od domova mé kamarádky je takové docela malé náměstíčko, které ale ze všech stran lemuje jedna kavárna vedle druhé. Takže nyní se řadím mezi místní štamgasty, kteří si přijdou na to svoje café con leche a křupavý croissant, většinou tak kolem 11. Baví mě už ten fakt, že se nikdo nediví, že si skoro v poledne evidentně objednávám snídani.

Před pár dny jsem si vychutnávala svojí chvilku na náměstíčku a zaujala mě nádherná scéna. Ještě, že jsem svůj vykulený pohled mohla schovat za tmavé brýle. Nedokázala jsem se ovládnout a drze se nabořila do děje u jednoho stolku poblíž. Nad něčím jsem přemýšlela, když mě z úvah vytrhl veselý hlahol. Trochu nabubřele jsem se podívala tím směrem, kdože mi to tak nevycválaně přetrhl tok důležitých myšlenek. No, ale snad nikdo by se nemohl zlobit, kdyby viděl to, co já. Na rohu náměstíčka se sešla partička místních dědečků, kterým odhaduji průměrně něco kolem osmdesátky. Žádná hůlka, ani žádná starost v jejich sluncem osmahlých a vrásčitých obličejích. Ba naopak, z jejich skupinky prýštila energie malých kluků, co se sešli po vyučování a vymýšlejí, co dobrodružného podniknou. Očividně měli všichni radost, že se vidí, protože se tam na tom růžku vítali dobrých 5 minut. Jeden druhého objímal a olíbávali se na tváře. Nebyla jsem sama, koho ta scéna strhla. Zpozorovala jsem užaslé obličeje dalších lidí kolem. A každému z nás ti dědečkové dovedli vykouzlit široký úsměv na tvářích! Jejich skupinka si vůbec nevšimla, že všichni upřeně zíráme jejich směrem. Měli svůj svět a svojí radost, zřejmě nic neobvyklého. Když se dostatečně přivítali, hlučně se usadili k jednomu prázdnému stolku. Jeden z nich si donesl nějakou dobrotu z pekárny a s velkou chutí si z ní mezi řečí uždiboval. Zaslechla jsem, že se kamarádům svěřuje, že tohle je jeho rituál, každé ráno si chodí pro tenhle pamlsek, „každé ráno“, zdůraznil s naprostou blažeností v obličeji. Za chvíli jim servírka donesla jejich nápoje. Půlka se potřebovala svlažit pivem a půlka dodat ještě víc energie silným cortadem.

Moje „důležité“ myšlenky odpluly kamsi do dálky a místo nich jsem si užívala ten obrázek.
Tahle scénka mě tak oživila, že když o ní teď píšu, znovu se usmívám. Přeji každému, ať se takhle raduje ze života, z malých věcí, jako ten dědeček, co si každé ráno pochutnává na svém koláčku!