Teď

2 hodiny ráno. Jak jinak, můj oblíbený čas ke snění nejen se zavřenýma očima. Po návratu z objevného výletu dosud neprozkoumaného východního pobřeží ostrova jsem zase nabitá čerstvými dojmy. Znovu žasnu, jak tento malý kousíček Země může mít tolik podob! Pár kilometrů od sebe vzdálené vesnice a při tom má každá svojí osobnost. V každé se spolehlivě najde minimálně jedno náměstíčko hojně naplněné židlemi z kaváren a bárků a když je pátek nebo sobota, tak ještě dlouho po půlnoci i lidmi a samozřejmě i dětmi. Tady neplatí, že pro správný růst a zdravý vývoj malého jedince je nezbytností být v posteli se slepicemi. Tady platí, že ke zdravému životu je třeba radost a když má někdo radost, tak by byl hřích mu jí kazit! Takže okolo hlučně rozprávějících místních pobíhají ještě hlučnější a energičtější děti a vůbec nikdo je nemá tendence krotit, okřikovat nebo poučovat, že se mají správně chovat. Koukám na to vždycky jako nadšený turista, kolikrát se přistihnu, že i s dokonale otevřenou pusou a nejradši bych si to vyfotila nebo nahrála. Cvak, cvak! Tak aspoň do paměti a uložit někam navrch, abych na to nezapomněla..

Zkrátka, inspiruje mě to.. Líbí se mi tenhle uvolněný přístup. Dokonale souzní s mojí duší bohéma. Líbí se mi, jak se věci nechávají volně plynout… Když je dobrá zábava, proč jí ustřihávat křídla, když je dobré jídlo, proč ho neopěvovat a nevěnovat mu tolik času, kolik je jen třeba, když se zeptáte na cestu, většinou se stane, že všechno jde stranou a dotyčný vám věnuje tolik času, než si bude jistý, že dojdete správně do svého cíle a to i kdyby měl ujít kus té cesty s vámi… Stalo se mi to nedávno v jednom obchodě v jednom městečku. Když jsem platila za houbu na nádobí (nic víc), zeptala jsem se paní u kasy na jednu ulici. Paní ihned všeho nechala, vůbec jí nezajímala fronta několika lidí, vyšla se mnou před obchod a ještě kousek dál až na roh ulice, aby mi mohla názorně gestem ruky přesně ukázat, že „tááááámhle“ začíná calle Cruz, kterou hledám. Omráčeně jsem jí poděkovala, paní mnohokrát poděkovala mě a téměř odtančila zpátky ke kase. Dovedu si představit, že nikdo z těch, kdo čekali se ani trochu nerozčílil nebo nebrblal, že to trvá. Tady prostě čas plyne jinak. Věci se dějí, jak se dějí a jak nám jednou vysvětlil jeden potomek, jak se domníváme bývalých pirátů, není se třeba nad ničím rozčilovat. Objasnil nám, že to není slovo „maňána“ (zítra), které tady vládne, ale slovo „tranquilo“, klidný. Když se totiž objeví problém, stejně tak se vždycky nakonec objeví i řešení. Buď dřív nebo později, ale najde se. A tak, když stejně už na začátku víme, že se řešení najde, tak proč se rozčilovat a stresovat? Proč ztrácet čas? Jediná cesta je zůstat „tranquilo“ a neb v klidu.

A tak se tady učím a inspiruju na ulicích. Ve dne i v noci. Zůstávat tranquila a vychutnávat si maximálně každé chvíle, která právě probíhá, ať probíhá jakkoliv. Každého unikátního teď. A čas se boří a rozplývá se za obzorem moře. Boří se hranice mezi tím, co by se mělo a tím, jak se věci ve skutečnosti dějí, když se dějí, jak mají. Kolikrát si říkám, že ani není možné, že v té ulici, kde jsem ráno kupovala croissanty, jsem stála právě dnes. Jako by to byly celé dny, měsíce. Zkrátka, čas na to nestačí. Nevím, jestli se zpomalil nebo zrychlil, jen vnímám, že když se mi podaří ponořit se do děje každého „teď“, tak čas nějak neexistuje. Zbylo z něj jen prázdné slovo pověšené na věšáku. A místo něj volné pole působnosti. Jako celé širé moře. Moře času i možností bez hranic. Moře času na všechno opravdu důležité. Jako třeba denně se trochu projít, v noci se aspoň chvíli podívat na hvězdy, popovídat si s někým blízkým, udělat něco jenom pro sebe, vychutnat si kafé, někoho pochválit a nebo vyslechnout… A nebo třeba něco napsat, i v noci.

A… dobrá zpráva! Tenhle virus ochabující moc času se rychle šíří i v jiných zemích! Pomůžete?