O udatném rytíři a devítihlavé sani

Ani nevím, jak se to stalo, ale zamotala jsem se do svých „povinností“ a „tohle ještě musím“ a „potom už si konečně udělám čas na sebe“, důkladně a poctivě. A to jsem si naivně myslela, že už to umím vypozorovat a že se mi to už nestane. Jenže vlk v rouše beránčím se nenápadně vloudil do mého domečku a do ouška mi našeptával sladké lži. Totiž. Dělám něco, co mi opravdu přináší radost, co jsem si zvolila dobrovolně, co mě baví a baví mě zaobírat se tou činností dost často, hodně hodin, někdy celé dny a nezřídka i noci… Na vysvětlenou: tvořím oblečení, navrhuji, kreslím si a často s podepřenou bradou a přimhouřenýma očima koukám kamsi do neznáma a snažím se od svých Múz pochytat nové nápady. Svoje vize potom převádím na papír a šikovné ruce mých pomocníků ty papírové představy převedou do reality. Opravdu mě to baví, o tom není pochyb. Ale, to také není všechno. Myslím tím, že tohle také zdaleka není všechno, co mě baví, že to zdaleka není všechen můj život. Ale to nejdůležitější je, že jsem si slíbila, že se té činnosti už vždycky budu věnovat jenom potud, dokud cítím pravou radost. Jen do té doby, než se to zvrtne v pojem označovaný slovem „povinnost“ nebo infinitivem „muset“. Vždyť o tom také dost často píšu, ať někam mezi řádky svých deníčků, nebo veřejně. O to hůř, když jsem se sama přistihla, že se mi to vymklo.

Celé minulé léto, dlouhé čtyři měsíce, jsem strávila u moře. Důkladně si čistila hlavu a uvědomila si, v čem to všechno vězí. Dalo by se to shrnout opravdu do jednoho slova. Radost. O té jsem také napsala před pár měsíci, právě v tom období, kdy mi to došlo. Při všem, co dělám, musím za ruku pevně držet paní Radost, jinak rychle od toho. Jinak to nemá smysl, jinak dřív nebo později prokouknu a zjistím, že vůbec nejsem tam, kde bych si přála, že místo naplnění cítím určitou prázdnotu, určitou marnost, ať už jsem úspěšná sebevíc.

Když jsem se na podzim vrátila do Čech, abych se posunula o pár kroků dál v té mojí návrhářské činnosti, cítila jsem, jak je důležité, abych si tohle spojení s radostí pamatovala a měla ho před sebou jako jedinný a nejvyšší platný zákon. Cítit spojení se svým srdcem a to tak, že kdykoliv se na chvíli zastavím a rozhlédnu se po okolí, po svých dnech, směju se. Když se srdce směje, je všechno v pořádku.

Dost dlouho se mi dařilo držet se tohoto svého vnitřního pravidla. Pokaždé než jsem se pustila do dalšího kroku, zeptala jsem se svého srdce, jestli je to tak dobře. Vždycky odpověď jasně slyším. A slyšela jsem „nespěchej“ a „buď bez obav“. A věci se ten podzim rozběhly ještě daleko lépe, než jsem si vůbec dovedla představit. Věděla jsem, že za to vděčím svým vnitřním radám, že se obracím na pomoc dovnitř, ne ven. Nikam jsem nespěchala, věci se hýbaly jako by samy a zároveň jsem měla dost času na všechno. Na čtení, psaní, přemýšlení, trochu navrhování, přátele, rodinu…

Pak se přehoupl nový rok a do mojí mysli se začaly vkrádat pochybovačné myšlenky. Že už je čas vymyslet něco nového, že je čas připravit se na výstavu, která mě čeká v únoru, že je čas na tamto a tamto… Že „bych měla“, i když jsem opravdu necítila, že „bych cokoliv měla“. Mozek a logika má ale neuvěřitelnou sílu. A protože se svět neustále snaží o rovnováhu a harmonii, byl asi pro mě čas na další zkoušku. Po období vnitřní vyrovnanosti nastoupilo období vnitřního zápasu.

Nechala jsem se přemluvit, že je tedy opravdu nezbytné vymyslet další řadu modelů, protože nám přeci jaro klepe na dveře (na začátku ledna!) a později už bude pozdě. Svůj čas jsem začala vyplňovat nervózním přemýšlením, jak by asi nová řada měla vypadat, jaké barvy zvolit… Dokonce i chvíle, které jsem do té doby věnovala psaní, které je pro mě hotovou meditací, jsem násilně vyplnila vypjatým přemýšlením nad tím jedním tématem, které mi vymyslel mozek. Do toho mi dost často v hlavě problikával pocit, že „něco nestihnu“, i když vlastně nebylo co nestihnout. Do výstavy, na kterou jsem se připravovala, zbývaly skoro 2 měsíce, hora času a navíc, bylo by naprosto v pořádku, kdybych dovezla to, co jsem navrhla už na podzim. Jenže mozek velel jinak.

A tak jsem se nepozorovaně stala otrokem svojí mysli! Byla jsem permanentně nervózní a ani jsem nevěděla, proč. Když jsem si sedla k psaní, koukala jsem dlouhé okamžiky na prázdnou obrazovkou, která jako by odrážela obsah mojí hlavy. Nic. Nedovedla jsem se soustředit na nic jiného, než na to vynucené navrhování, které už dávno nebylo pouhou radostí. Změnilo se v povinnost. Jenže jsem si toho přes štít slova „musím a nestihnu“ nestačila ani všimnout.

Teď tady sedím, zase už v kavárně, s notebookem, druhým kapucinem a úsměvem na tváři. Mám to za sebou. Přehnalo se to a já se probouzím jako po pěkně tvrdém zimním spánku. Je mi, jako bych konečně usekla poslední z devíti hlav životu nebezpečné saně. Jsem trochu vyčerpaná, ale cítím, že jsem zase tady. Že jsem zpátky. Sama u sebe. Mám za sebou výstavu a ještě další, co jsem si do toho stihla společně se svým mozkem vymyslet. Mám za sebou několik předlouhých týdnů, kdy jsem nebyla schopná napsat ani řádku. Mám také kopici nových modelů, které když mám být upřímná, mi nedělají ani zdaleka tak velikou radost, jako tyhle nové řádky, které vznikají upřímně a tak samy od sebe. Moje prsty tady samy něco vyťukávají do klávesnice a když si to po nich čtu, směju se. Směju se tomu člověku, který by se pomalu nechal přemluvit, že ten život taky vždycky není taková zábava a není takový, jaký bysme si ho přáli.

Mám velkou radost z prvního článku po mé soukromé bitvě mezi mým mozkem a srdcem. Cítím se jako udatný rytíř, který zachránil svět před zničením. Já vím, v téhle chvíli jsem nezachránila celý svět, ale prozatím alespoň ten svůj. Celý velký vnitřní svět jednoho člověka, který když se bude smát, možná může pomoct změnit další vnitřní světy…

Dám si na to snad další kafe!

Díky moc za tu zkušenost!

A všem krásný týden plný slunce a kafe,

Katy

Komentáře (0)