Nepředvídatelné

Stále ještě konec listopadu a stále ještě na ostrově. Nějak se mi to tu dostalo pod kůži a nechce se mi odsud. Moc se těším na Vánoce, celou tu atmosféru okolo, přátele, rodinu… ale přeci, tohle místo zachytí háček někde v neviditelnu a ne a ne se pustit… Navíc, vánoční náznaky se nenápadně začínají vkrádat i sem, teda spíš do Palmy, hlavního města. Většina ulic už je vánočně vyzdobená, jen ještě nesvítí, myslím, že to spustí až v prosinci, tradice se tady ctí. Výlohy některých obchodů už ale teď přejí „Merry Christmas“ nebo opravdovější „Bon Nadal“. Na chodnících se objevily se stánky s dědečky pečícími kaštany a babičkami, co zase smaží koblížky a prodávají je hojně zasypané cukrem v papírových kornoutech. Místo café si teď všude můžete objednat horkou čokoládu se smaženými tyčinkami „churros“, které do ní namáčíte… Někde jsem zahlédla dokonce i nápis zvoucí zahřát se „gluhweinem“, očividně namířený na německé přicestovalce. Nějak si nedovedu představit pravého Mallorčana s hrnkem ohřátého vína se skořicí a cukrem… A já teď často místo café objednávám můj oblíbený čaj, ovšem nejednou se pobavím, když mi ho naservírují v kávovém šálku. Sáček čaje se tam sotva ponoří a když ho vyndám, půlka čaje je pryč…

Zrovna jako dneska tady. Je šest hodin večer, už je skoro tma, jen směrem na západ nebe ještě čaruje s několika odstíny barev… růžovofialová, světle modrá, šedofialová… všechny se do sebe mísí a prolínají se, jako by to byly ty nejtenčí látky povlávající ve větru. Sedím u moře, popíjím svoje „čajové espresso“ a pozoruju to divadlo hned z první řady. Na různých místech na obzoru problikávají světla lodí… je to relax… Takže fakt, že ke mně zevnitř bárku doléhá hluk puštěné televize, se úplně roztavuje v té náladě, kterou se tady obklopuju. Na sobě mám jenom svetr a ještě cítím sluneční paprsky na kůži a ty hřejí i zevnitř. Dnešek jsem celý strávila na pláži. Nebe bylo tak krásně pozitivně naladěné do modra a slunce hřálo jako na začátku léta. Nečekala bych něco takového, když pár dní před tím jsem se po té samé pláži procházela zabalená do šály a s respektem koukala do nespoutaných vln vylévajících se až na místa, kde jsem před pár týdny vylehávala v rozehřátém písku.

A jsou to možná právě tyhle kontrasty, které mě tady stále drží a napínají… Jsem zvědavá, co ještě přijde… Každý den je novým překvapením, nikdy nevíte, jestli se zrovna probudíte do „jarního“ nebo „podzimního“ rána… ostrov čaruje a hraje si se světlem a náladami. A tak mě vyvádí ze zažitých představ o čase, jednotlivých obdobích a učí mě… Boří ve mně různá očekávání a předpoklady, že něco by mělo být zrovna tak, protože je právě konec listopadu… Baví mě to. Cítím, že tohle pozorování a pocity ve mně utvrzují otevřenost ke všemu, neohraničenost… I ve všem ostatním mimo počasí… Někdy se zkrátka události nedají předvídat, ani vypočítat, ani naplánovat… stejně se seběhne něco, co úplně naboří plán a zavede mě do „jiné uličky“, protože tam právě na mě něco čeká… nějaké překvapení, nahodilost, nová výzva…

A tak, kdo ví, jestli tady ještě budu v prosinci, třeba se opravdu v tom moři i vykoupu! Zůstávám otevřená jakýmkoliv nepředvídatelným nahodilostem.

Krásné dny,

Katy