Náhody neexistují

Je krásné slunečné ráno. A já jsem se už podruhé probudila v malinkaté ložničce s miniaturními dvířky vedoucími na patio. Jsem v „campu“, jak se tady říká polím kdesi za vesnicí. V „campu“ za vesnicí jménem Campos. Letos jsme odjeli na Mallorcu s přáním poznat a zažít tady zase něco nového. A plní se nám to.

Právě vstávám a dívám se těmi malými dvířky na terásku, jak se tam můj přítel snaží cvičit v obležení psů a koček. Všichni místní se s námi chtějí seznámit. Jsou celí šťastní, že mají nové kamarády. Stačí, když jen malinko pootevřu a kočka neváhá, mrštně mi proklouzne kolem nohou a hurá na exkurzi! Ví, že sem nesmí, taková jsou pravidla, ale co je nebezpečné, to je to pravé, jak pravila paní správcová v kouzelném filmu Postřižiny po té, co slezli s Pepinem z komína. A má pravdu!

A cože tady vlastně děláme? Věřím, že náhoda neexistuje a tak nás jedna taková „náhoda“ dovedla až sem. Vždycky jsem si snila o tom, strávit nějaký čas, aspoň chvíli na nějakém z těch statků, těch pravých rustikálních, o kterých se píše v knížkách o Toskánsku. A tak tady najednou jsem. Původní statek z 18. století. Veliká kamenná stavba s mnoha poetickými zákoutími, obrovským rákosím, krásnými květy, původními trámy, hrbolatými zdmi natřenými na bílo, primitivní kuchyňkou, malinkatými modrými dvířky a moskytiérou nad postelí. A taky je tady osel, několik koňů, psi a už zmíněné kočky.

Stalo se to tak. Před pár dny jsme se vydali na prozkoumání jedné rybářské vesnice na druhém konci ostrova. Když jsme projížděli vesnicí Campos, spontálně jsme zastavili u cesty v jakési zmrzlinárně na malé občerstvení. Posadili jsme se na ulici a vychutnávali výbornou domácí zmrzlinu. Nikde nikdo, jen občas projíždějící auto. Majitelé spokojeně seděli na židlích za námi u zdi a také si pochutnávali na vlatních výtvorech. Po chvilce pán stal a pustil uvnitř muziku a aniž bychom o tom přemýšleli, automaticky jsme se začali vrtět na těch židlích do rytmu. Tady to tak je, člověk ani o věcech nepřemýšlí – jestli se něco hodí nebo ne – prostě následuje, co cítí. Paní měla očividně radost a už za chviličku jsme se dozvídali, že to zpívá ona. Tady na ostrově není problém dát se s někým do řeči. Po několika otázkách typu, jestli jsme tady na prázdninách a na jak dlouho, jsme se dozvěděli, že kromě zmrzlinárny mají ještě kousek za vesnicí statek s několika apartmány různých velikostí na pronájem. Co nám bránilo k tomu, abychom se tam zajeli hned podívat? Nic! A tak se jelo.

V autě jsme se smáli tomu, jak málo stačí, aby se plány rychle změnily a místo výletu k moři, víříme teď prach na polní cestě. Paní jsme odhadovali, že zažila tu pravou éru hippie a její Mercedes by se dal považovat za sběratelský kousek. Všechno bylo od začátku autentické, to se mi líbilo. Stejně tak jsem byla naprosto okouzlená tím, kam jsme dojeli. Paní nás provedla asi 8 různými apartmány a já jsem se vůbec nestihla zorientovat, jak se to tam všechno může vejít. A navíc, ani jeden se nepodobal tomu druhému. Na první pohled vidíte hlavní velkou budovu a pomalu se začnou odkrývat původní chlívky a asi jiné hospodářské budovy, které nyní slouží vlastně tomu samému, jen v jiném kabátku. Dřív tu bydlela zvířata, dnes se tady ubytovávají lidi. Byli jsme nadšení a přesvědčení, že náhoda neexistuje nám přímo přikázalo, že to prostě na pár dní musíme zkusit. A tak jsou z nás na chvilku praví ostrovní venkovani, jak jsem si přála. Opravdu – nic není nemožné!