Mravenčení ve vlasech

Sedím pod slunečníkem, který se snaží zachytit alespoň trochu z toho vedra, které na něj neúprosné mallorské slunce i teď odpoledne vrhá. Ještě že se tady prohání o pár stupňů chladnější větřík a dopřává mi alespoň trochu ochlazení. Pozoruju neobvykle velkou vosu, jak se snaží vydobít maximum z toho, co zůstalo na hrdle lahve od jablečného moštu a říkám si, odkdy jsou na Mallorce vosy? Stejně tak jako mravenci? Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu kdy na ostrově bojovat s neporazitelnými pluky miniaturních mravenců, kteří přežívají všechny nástrahy, pastičky, spreje zaručující minimálně rok bez veškerého hmyzu, vůně i zápachy, o kterých jsme si přečetli na internetu. Zřejmě máme tu čest s nějakou zmutovanou rasou, která se vyvíjí společně s protilátkami. Jedno je ale jisté: všechno zlé je vždycky pro něco dobré. Jak jsem se přesvědčila včera ráno.

Něco se mi zdálo. Co, to už si nepamatuju, protože mě ze sladkého snění vytáhlo lehké šimrání na paži… Tak trochu otráveně pootevřu oči, podvědomě cítím, že ještě nenastala hodina, kdy bych měla vstávat a co to nespatřím! Po zemi, po noze postele, přes prostěradlo, přes mojí ruku až bůhvíkam vede mravenčí dálnice! Je 7:15, jsem probuzená (mám půlnoc) a jak během chvíle zjišťuju, když se dívám do rozesmáte tváře toho vedle mě, cíl mravenčí stezky se nachází v mých vlasech! No nic, však nehoří… Po prvotním šoku, následujícím návalu vzteku, hněvu a zuřivosti smíšeným s touhou odpálit nějakou zbraň a v jedné sekundě skoncovat s těma protivně pilnýma „mravenečkama“ na celým světě, jsem si všimla, že zpoza protější budovy se právě vylouplo čerstvé slunce, na poli, na které vidím skrz okýnko přímo z postele se v tom ranním světle prohánějí ovce a jejich pohyb je vesele doprovázen zvonečky, co jim visí na krku… a že celá ta scéna je naprosto úchvatná. A hlavně nebýt těch malých stvoření, není valná šance, že bych kdy tuhle nádheru spatřila. Vyskočila jsem z postele, vyklepala z hlavy zbytek mravenců zpátky na zem, těm to evidentně bylo fuk, se svojí nezahálčivou náturou si jistě ihned najdou jiný cíl, třeba v jiné hlavě a hurá ven!

V 8:00 už jsme seděli na malém náměstíčku v Camposu. Už samotná cesta čerstvě probuzeným venkovem byla krásným zážitkem. Pozorovali jsme čilé obyvatele a ke kávě jsme tentokrát dostali ještě teplé croissanty, což se nám za běžných okolností opravdu nestává…

Ps.: O 2 dny později jsem si úmyslně nařídila budík na 7:30, probudila jsem se ještě před jeho zazvoněním (!) a na kole se vydala za asi 4km vzdálenou snídaní s teplým croissantem! Ti, co mě trochu znají, chápou, jak moc se těm mravencům podařilo.