Kouzelný kufr

Vídeň, město, kde snad všechny domy stavěli kdysi podle předloh šlehačkových dortů. Město kultury a „Sachertorte“, město vznešené, tak trošku nadřazeně shlížející dolů na obyčejné pozemšťany bez urozeného původu, ale také město s otevřenou náručí, ulicemi plných pulsující inspirace, kaváren a otrlých a dobře krmených holubů sebevědomě vykračujících si po vídeňských bulvárech okolo bezchybně naleštěných výloh a madame s vysoko vyčesanými účesy světle fialové barvy. Město, které ve mně ihned vyburcuje nadšení to tady „všechno objevit“, i když jsem toho dnes moc nenaspala.

Je něco ke třetí odpoledne a já sedím na venkovní terase jedné kavárny v samém centru města. Má to tady energii a jak už jsem psala, i když jsem ještě po cestě sem cítila značnou únavu, ta se rozpustila někde v metru směrem na Stefansplatz. Dorazila jsem asi před hodinou. Takže tady sebou mám i lehce otlučený kufr na kolečkách a plnou tašku všeho, co se do kufru už nevešlo. Musím říct, že jsem se trochu obávala, jak se tady s tou equipáží a trochu zmačkaná z autobusu budu cítit. Nevím, čím to, ale při každé dosavadní návštěvě Vídně jsem se tady vždycky cítila aspoň o trochu méně upravená než všichni ostatní (a to i bez kufru). Ale snad díky dnes tolik populárnímu stylu ležérního někdy až téměř ošuntělého vzhledu, se tady dnes cítím jako ryba ve vodě. Bezva! Takže jsem se suverénně usadila přímo na jedné z nejelegantnějších ulic vídeňského centra, na Graben, zaparkovala kufřík vedle stolku a objednala capuccino.

Když se tak dívám na ten kufr, připomíná mi předevčírem večer. Totiž, potřebovala jsem z dílny vyzvednout hotové vzorky nových modelů. Jenže jsem byla v Praze bez auta a osoba, co mi vzorky vezla, se zase tím autem do centra Prahy bála. Takže jsme se dohodli na oboustranně schůdné variantě, že se sejdeme na Zličíně. No jo, jenže jsem věděla, že vzorky budou něco vážit a už jsem si sama sebe představovala, jak v metru na schodech vratce balancuju s 15ti kilovou krabicí a lidi kolem mě jenom netrpělivě funí nad mojí nešikovností. Spásná myšlenka – vezmu si na to kufr! Takže jsem přes půlku Prahy cestovala s prázdným kufrem na Zličín, kde jsem ho naplnila a hned se zase otočila na zpáteční cestu. No a protože jsem to já, tak vždycky ráda propojím všechno možné (kolikrát i nemožné) dohromady pod společným mottem: cesta je cíl. A tak si říkám, když už projíždím centrem, proč ty zbrusu nové vzorky nevzít na kávu? Vystoupila jsem na Můstku a zamířila si to s teď už plným kufrem do Costa Coffee na Národní ulici, kde to energií také jenom pulsuje. Lidi se střídají na tramvajové zastávce, vystupují, nastupují, vítají se, přemýšlí, volají, píšou smsky… Úžasné… A mezitím vším já, u šálku kávy a představující si, že se právě vracím z Paříže, kde jsem uzavřela nějaký skvělý obchod… Ta hra mě tak pohltila, že jsem se úplně zapomněla a když mi slečna v 9 hodin jemně zakašlala nad hlavou a vcelku mile oznámila, že už zavírají, zamrzelo mě to. Přeci teď nemůžu tu hru skončit a jen tak prachobyčejně odjet domů. A navíc, Praha je pro mě snad nejhezčí, právě když se rozsvítí světla a ulice se zahalí do tajemné nálady noci… Ne ne, přeci můj příjezd z Paříže nemůžu tak stroze ukončit… Café Louvre, napadlo mě ihned. Místo, které Vás přenese do Prahy za dob Oldřicha Nového (nebo tedy alespoň mě). Každopádně, to bylo ono! Vzápětí mě napadlo, jestli to není „blbý“, štráchat se tam po tom velkolepém schodišti s obouchaným kufrem a hrát si na elegantní cestovatelku. A hned na to mě zase to druhé průbojnější já okřiklo a zdůraznilo, že „blbý“ není vůbec nic. A šlo se. A opravdu to stálo za to. Vybrala jsem si místo u velkého okna, které mi poskytlo úžasný výhled na protější domy i dolů na ulici. Dokonalé. Dala jsem si salát s kozím sýrem a připadala jsem si jako na zámku.

Opravdu stačí málo a člověk se cítí jako král, když si to dovede představit. Měla jsem sebou dobrou knížku, tak jsem si tam chvíli v tom krásném prostředí četla, chvíli se jen tak dívala ven… Byl to zvláštní večer, kdy jsem oslavila přítomný okamžik a radost z bytí a prostě tak, sama sebe. Nebyla jsem na to nijak připravená, prostě to přišlo a byla by škoda to odmítnout a jen proto, že jsem měla zavazadlo navíc, odjet přímou cestou domů. Kolikrát ta cesta, co nevede rovně, nás může zavést do krásných zákoutí, připravit nám krásný výhled nebo nějaké vzácné překvapení. Já jsem si každopádně tu svojí cestu užila a mám takový pocit, že nové vzorky se přímo dmou pýchou, že se se mnou mohly ocitnout na několika úžasných místech, samozřejmě včetně Paříže! A to by bylo, abych se tam jednou s tím kufrem na opravdový meeting nevypravila.