Kapitáne hurá vpřed!

Právě sedím u ranního „cafe con leche“ v jedné příjemné zmrzlinárně kousek od pláže. O nohy stolu se tře místní pirátská kočka s prokouslým uchem, tváří se na mě příjemně, myslí, že něco dostane. Protože už máme konec září, tak vzduch je tak příjemný, jako by do něj rozprašovali miniaturní kapičky vody a voní vším tím bujarým porostem. Když otočím hlavu trošku doleva, vidím i kousek moře. Dnes má na obzoru úplně stejnou barvu jako obloha, takže se slévá v „jedno“.

Teď právě po tom obzoru, jehož linie není vidět, pluje bílá plachetnice a vypadá to, jako by si bezstarostně plula vzduchem, jen tak… Obrázek, který dokonale vyjadřuje náladu dnešního rána a napadá mě, že vlastně i myšlenku, se kterou si budu hrát na řádcích tohoto blogu – v kratších i delších sloupcích, verších, pozorováních, úvahách, zkrátka, jak to zrovna přijde… (promiňte, zapomněla jsem se představit! Takže, jmenuji se Katy a momentálně mě moje cesta zavedla na ostrov Mallorca), a zpátky k tomu obrázku a myšlence:

„Klidně plout životem jako po modré obloze bez mráčku, vnímat přítomnost, dívat se okolo sebe a radovat se z krásy okamžiku. Pevně stát u kormidla své lodi a vědět, že přede mnou někde za obzorem je můj cíl. Rozhlížet se kolem sebe během celé cesty a naplno si jí užívat. Když přijde bouře, ať se děje, co se děje, nepustit se kormidla. Moře se zase uklidní a slunce zase vyjde. To je čas na chvíli si odpočinout, zkontrolovat loď a dočerpat novou sílu na další putování. V takových chvílích rozmlouvám sama se sebou o všem, z čeho se mám poučit. Když cítím, že je ten pravý čas znovu vyrazit, neváhám, přizvu novou dávku nadšení, tvář vyzbrojím úsměvem a vesele sama sobě zavelím: KAPITÁNE, HURÁ VPŘED!“

Přeji všem krásný den plný malých zázraků,

a za pár dní zase nashledanou,

Katy