O přátelství, lásce…

Je něco po jedné hodině v noci, první den prosincový. Pardon, vlastně, už druhý… Právě vcházíme do jeho druhé hodiny. Mám moc ráda noc. Má pro mě speciální příchuť… snad kouzel, tajemna, ticha, prostoru, inspirace… Všichni spí a přede mnou se najednou otevírá širé moře možností a volnosti. Vždycky jsem to tak cítila a právě v noci si ke mně často přisedávají Múzy a chtějí si se mnou povídat. Přijdou znenadání, dost často právě v momentě, kdy se hodlám vydat do říše snů. Cítím, že mi začnou zlehka klepat na víčka a jemným hláskem na mě volat: „Nespiiii, přišly jsme si s Tebou popovídat…“.

Když už za mnou jednou Múzy zavítají, nemohu je odmítnout. Je to vzácná návštěva z blízké dálky. Vmžiku mám nastartovaný notebook, nebo tužku v ruce, podle toho, co po mě chtějí, jak rychle budu schopná jejich vzkazy zachytávat…
Dnes mi přišly popovídat o přátelství, o jeho síle, o jeho věčnosti, o tom, že v pravém přátelství čas a prostor nic neznamená. Že můžeme začít zrovna tam, kde jsme skončili před 10ti lety, pokud je to opravdové přátelství. A jak je třeba si ho vážit… Pravé přátelství, pravá láska, což je vlastně Jedno… je opravdu nad zlato.

Včera odpoledne jsem se setkala po několika měsících s jednou kamarádkou. Mohla bych spíš říct, něco jako členem rodiny. Speciální rodiny, kterou tak nějak posbíráte na cestě životem. Tenhle člen mojí rodiny pro mě znamená hodně. Zažily jsme spolu tolik smíchu i slz, potřebu jít každá jinou cestou, pak zase jít společnou, vítězství, úplné dno, krach přátelství, dlouhé odloučení, znovunalezení a pak ještě větší sílu a obrovskou radost z toho, že máme jedna druhou, i když můžeme být třeba na druhé půlce Zeměkoule.

Setkaly jsme se na ulici a už po cestě na místo setkání jsem se nemohla ubránit úsměvu na tváři. Tak trochu jako by mi přeskočilo. Bylo zataženo a kolemjdoucí měli bohužel na tvářích po většinou „rohlík“ naopak. Já to sluníčko na obloze cítila i přes ty mraky. Přivítání bylo hlučné a plné radosti. Smích se zdvojnásobil a radost dorostla gigantických rozměrů, myslím, že mohli čerpat všichni kolem v dosahu zhruba několika kilometrů.

Žijeme teď docela odlišné životy, každá si plníme jiné sny, jsme obklopeny jinými příběhy… A přece… v okamžiku, kdy se potkáme, ať někde venku na ulici, nebo v myšlenkách, naše příběhy se spojí a v momentě se skrze upřímný cit přeneseme do společného děje. Do jakéhosi prostoru našim fyzickým očím, neviditelného. Do světa, kde společně jedna druhou podporujeme, jsme k dispozici pro každou radu, kde se naše příběhy nerozdělily, kde máme možnost mluvit hodiny a hodiny, kdykoliv to potřebujeme. Můžeme se v tomhle prostoru pohybovat pouhou myšlenkou a tak si volíme místa, na která zrovna máme chuť. Scházíme se na plážích, v ulicích Barcelony, v kavárnách našeho oblíbeného ostrova… nebo v noci na kopci za naším rodným městečkem, kam jsme společně rády jezdívaly pozorovat město a jeho rozsvícená světla. Právě teď se procházíme po pobřeží a smějeme se tomu, jak je to všechno možné… A za pár hodin, až bude ráno, půjdu koupit čerstvé croissanty a půjdu k ní na kafé.

Asi nikdy nevyrosteme, asi nikdy neopustíme dětský svět fantazie, ve kterém je všechno bez hranic a barvy nejsou jenom názvy pro pastelky. Asi se nikdy nevzdáme svých snů, že zase jednou se spolu opravdu po té pláži projdeme… A to je dobře, protože věřit ve sny se vyplácí, i když se někdy zdá, že se před námi schovávají… Je to jako s tím sluníčkem. Když budete věřit, že je jen schované pod těmi mraky, nepřestanete se smát, ani když bude nějaký ten den zataženo.

Krásný týden plný lásky,

Katy