Broušení diamantu

Znovu a znovu se mi dostává ujištění, že moje schopnost nesoudit podle prvního pohledu, byť se snažím sebevíc, není ještě tak docela pevně ukotvená. Člověk si občas myslí, že jeho charakter se díky různým zkušenostem postupně brousí, jako jednotlivé plošky diamantu, až se jednoho dne rozzáří v plné čisté síle… Jenže, některé plošky je třeba brousit opakovaně. Při prvních pokusech se to nepodaří tak docela…

Byl krásný den, jako stvořený pro procházku pražskými ulicemi bez pevného cíle. Jako tolik ostatních věcí, nedovedla jsem si představit ani to, že bych ještě některé léto strávila mimo dosah moře. Jenže, kdo jsem, abych si dovedla všechno do detailu naplánovat? A snad právě proto, ocitla jsem se uprostřed tohoto léta v oněch uličkách, které rozhodně nebyly blízko moře, za to ale byly v tom okamžiku hodně blízko mojí duši.

Asi jsem se potřebovala na čas vrátit do rodného přístavu – své země – abych si na chvíli odpočinula od vnímání nových podnětů, které na vás na cestách doslova padají na každém kroku. Asi jsem se potřebovala na chvíli zastavit a všechny ty dojmy nechat v tom tolik známém prostředí doběhnout, než se zase rozběhnu někam dál.

A tak, užívala jsem si svůj vnitřní rozhovor sama se sebou, ve svém domácím prostředí, když jsem na své procházce narazila na novinový stánek, který byl ze všech svých prosklených stran vydekorován zahraničními časopisy. Jedna celá strana byla věnována jen a pouze časopisu VOGUE – moje srdcová záležitost – ve všech jazycích.

Řeknete si, vždyť je to jen obyčejný časopis. Několik desítek lesklých stránek naplněných líbivými fotografiemi a články o módních návrhářích, tipech na nadcházející sezónu, kam se vypravit na dovolenou snů, jaký účes bude nejlepší volbou na předávání Oskarů… a podobně. Jenže i přes to… I přes to, že se nejedná o světovou literaturu, vzbuzuje ve mně tento časopis od chvíle, kdy jsem ho otevřela poprvé, zvláštní stavnostní pocit, určité vzrušení, bezbřehou inspiraci, nadšené očekávání… Jeho stránky mě dovedou vtáhnout doslova magnetickou silou do děje všech těch nádherných fotografií. Jako bych se procházela po té nejpestřejší galerii na světě… A zapomněla jsem říct, že svůj první VOGUE jsem před lety otevřela samozřejmě ve Španělsku.

A tak jsem tam stála, s pohledem oddaným nejčerstvější titulce španělského vydání, jako bych se právě zamilovala. V ulicích rodného přístavu jsem najednou mohla nastoupit na loďku a nechat se odvést skrze barevné stránky kamkoliv… Zatoužila jsem po tomto zážitku, i když, jak jsem si všimla cenovky nalepené hned vedle stříbrného písmena „V“, cena za tenhle štůsek lákavě vyhlížejícího papíru, byla přímo nehorázná. To víte, dovézt tolik papíru až ze Španělska, to už něco stojí. Ale co! V životě se dějí daleko větší nehoráznosti, než utratit za jeden časopis zhruba tolik, jako za 1,5 kvalitní knihy. Navíc to, kam se díky tomuhle svazku dostanu, se penězi ani zaplatit nedá. Takže, nebyla v tom ani špetka logiky a právě to bylo posledním ujištěním, že to mám udělat.

I posunula jsem se s mírně rozbušeným srdcem a pocitem, že dělám něco zakázaného (asi ještě pořád kvůli té ceně) k okénku, které mi mělo k mému štěstí pomoci.

A jéje! Byla moje první reakce, když jsem v miniaturním tmavém prostůrku uvnitř stánku uviděla postaršího muže s vizáží bezdomovce. Pán měl urousané vousy i vlasy, obojí evidentně dlouho nestříhané, zarudlý obličej, jež jsem považovala za výsledek vřelé lásky k alkoholu a na sobě blankytně modrou šusťákovou bundu, které by nevadilo, kdyby jí občas někdo vypral. Víc jsem naštěstí díky velikosti okénka neviděla. Jen v temném růžku krčícího se ještě jednoho muže podobného vzezření. Pojala jsem podezření, že se do stánku vloupali a původní majitel sebou zoufale škube na zemi s pusou přelepenou lepicí páskou a svázaný provazy.

V prvním momentě mě napadlo, že uteču. Ale vidina šustících stránek byla silnější, než mé rozčarování a donutila mě promluvit. Ještě mi hlavou stihlo proběhnout, že bude asi pěkně složité tomuto muži vysvětlit, cože to po něm vlastně chci. Protože časopis se skrýval mezi tolika dalšími a jak jsem byla přesvědčená, tenhle pán, kterého musel majitel najmout v opilosti nebo při zatemnění všech smyslů, o jejich existenci nemá ani ponětí. Navíc, už teď jsem si připadala nadmíru trapně při představě, že až – a jestli vůbec – se dopracujeme k tomu a pán ten časopis opravdu podle mých navigací najde, zhrozí se toho, kolik jsem za něj ochotná utratit. Třeba vyběhne ze stánku se sekerou v ruce a bude mě chtít za takovou nestydatost zneškodnit.

Ale neboj se nic! Pro svá přání a touhy musí člověk přece riskovat.

„Dobrý den,“ začala jsem opatrně vřelým tónem, jako bych mluvila na pacienta v psychiatrické léčebě. Teď to přijde!

„… ehm, chtěla bych… si koupit jeden časopis… Je vystavený na té straně vlevo za vámi, zhruba uprostřed…“. Dokončila jsem nejistě.
Pán na mě zatím beze slova koukal.

„… jmenuje se V-O-G-U-E,“ vyhláskovala jsem důkladně každé písmenko zvlášť. „A je to španělské vydání.“ Tak, a je to venku. Teď nejspíš začne zmatené šmátrání a zdlouhavé vyptávání se na název… VOK-co?

Jenže na místo toho –

„Áááááá!“ Vykřikl pán a oči se mu rozsvítily jako žárovky uprostřed toho zarostlého obličeje. Možná je ještě čas, abych utekla…

„Já věděl, že si pro něj jednou někdo přijde!“

CO?!

Chudák, bůh ví, co mi rozuměl.

„… proto je tady mám všechny…,“ dokončil svojí větu a rozpřáhl ruce tak, jak mu to ten miniprostor dovoloval a naklonil se směrem z okénka, jako by mi chtěl svěřit něco důvěrně. Nebyla jsem schopná pohybu.

„VOGUE,“ vyslovil název přesně tak, jak se vyslovovat má, „je jednoznačně nejlepší časopis. Proto jsem si řekl, že je tady musím mít všechny. Elle taky není špatný, Cosmopolitan, ten nemusím, pak ještě rád prohlídnu GQ pro muže… Víte, neumím žádnou řeč a jsou pro mě drahé, ale stačí jen otevřít pár stránek a nemusíte ani vědět, co se tam píše!“

Zvládla jsem akorát němě kývat hlavou jako oslík, co před ním mávají mrkví a on stejně neví, co to znamená. Pusu jsem měla dokořán.

Pán se mezitím otočil a najisto sáhnul po jednom z mnoha časopisů, které byly vystaveny za výlohou, i přes to, že viděl pouze zadní stranu obálky, která nenapovídala nic o tom, že by se jednalo o VOGUE a už vůbec nic o španělské verzi.

Cítila jsem se jako naprostý hlupák. Nebyl to on, kdo by mě soudil za to, že vyhazuju nekřesťanské peníze za trochu papíru. Byla jsem to já, kdo odsoudil jeho. A kvůli čemu? A jakým právem?

„Moc vám děkuju! Po celé Praze jsem nikde španělské vydání neviděla,“ snažila jsem se aspoň trochu očistit od toho, co jsem pánovi před pár okamžiky vysílala. „Udělal jste mi obrovskou radost. Souhlasím s vámi, VOGUE je jednoznačně nejlepší!“

Vy mě taky, konečně vím, že to má opravdu smysl.“ A věnoval mi úsměv plný zažloutlých zubů. Potom mi jako svátost předal časopis do rukou.

A já jsem si to odpoledne od toho kiosku odnášela daleko, daleko víc, než jen stránky plné fantazie a snů, ale také zahřátí u srdce, že nejsem sama takový blázen, který dovede snít s otevřenýma očima a stačí mu k tomu pár fotek… Je nás víc, i když kolikrát pečlivě ukrytých pod různými maskami… A tak, nenechme se mást a snažme se dívat se na svět srdcem, které je čisté a nikdy nesoudí.

Komentáře (1)