Jóga ve Védách

V tomto článku se společně podíváme na to, jak je jóga popisována ve Védách.

Nejstarší dochované záznamy jógy ve védských písmech

Učenci a experti znalí staroindické kultury a tradice se shodují v tom, že dechová cvičení a ovládání mysli byli praktikovány osvícenými lidmi od pradávných časů, které jsou obecně označovány historiky jako „Vedic times“, neboli védská doba. Védská doba je tou časovou periodou naší planety, které dominovala takzvaná védská civilizace a kultura, jejichž domovem a centrem byl právě indický subkontinent. Jóga jako taková byla v té době základem všech védských rituálů a speciálně zpívání manter a védských hymnů.

Nejstarší záznamy védských písem přímo spojenými s Jógou (jeho učením a praxí) se objevují ve spisech známých jako Upanišady a to hned v několika různých Upanišadách a na mnoha různých místech. Jedna Upanišada je přímo pojmenovaná po józe s názvem Yoga Upanišad. Tyto starodávné védské texty tedy popisují jógovou praxi (jako např. jógové ásany, kontrolu dechu, ovládání mysli a meditaci) jako způsob k osvícení a probuzení vnitřní síly a inteligence člověka (kundalini) již před celými tisíciletími.

Jeden významný a prehistorický védský záznam týkající se jógové praxe nalezneme v RG védě 5.81.1:

„yunjate mana uta yunjate dhiyo vipra viprasya brhato vipaścitah“

„Osvícení lidé, učení mudrci dobře znalí umění manter a védských hymnů (vipra) ovládají (yunjate) svou mysl (mana) a propojují (yunjate) své myšlenky a vědomí (dhiyo) s oním Absolutnem, jenž je Osvícení zosobněné (viprasya bhato vipascita).“

Zásadní slovo, které označuje jógovou praxi a speciálně techniku meditace v tomto prastarém sanskrtském textu (Rig véda je mnohými současnými učenci považována za nejstarší védu) je slovo yunjate (v angličtině překládáno jako yoke, harrnes, connection), které plně vystihuje zásadní význam a účel jógy, jenž je spojení – propojení nebo v druhotném významu ovládání, kontrola.

Dále Maitraniya Upanišada definuje jógu jako způsob ovládání dechu a mysli skrze recitování posvátné slabiky OM. Sjednocení dechu a mysli, ovládnutí smyslů a zastavení všech vnějších hmotných činností je definováno jako jóga. V této Upanišadě je jóga klasifikována v šesti vzestupných stupních jako ovládání dechu (pranayama), odtažení smyslů od smyslových předmětů (pratyahara), meditace (dhyana), koncentrace (dharana), rozjímání (tarka) a tranz (samádhi). Jóga je dále zvěstována v následujících Upanišadách: Katha, Švetašvatara, Brhadaranyaka, Candogya, Taitiriya a Yoga (kundalini).

Dále je jóga zevrubně a systematicky popisována a vysvětlována v Bhagavadgítě, jež je součástí Mahábháraty, nejrozsáhlejším epickém díle staré Indie. Mahábhárata je považována za „pátou“ védu a z ortodoxního pohledu je védským doplňkem (smrtišástra) sepsaným védskou autoritou, Šrílou Vyasadévou.

Všechny tyto výše zmiňované texty předcházeli základní jógové klasice, kterou jsou Patanjaliho Yoga Sútry (sepsáno v době mezi 3. až 5. století před n. l.).

Ačkoliv se tyto jógové sútry stali nejdůležitějším textem Jógy, jejich autor mudrc Patanjali nebyl stvořitelem jógy, která existovala již dávno před ním. Jóga byla, jak jsme již výše uvedli, zaznamenána ve védách (RG, Upanišady) jejichž písemný původ se v akademickém světě datuje do období před 3 až 4 tisíci lety. Patanjali Muni byl však velkým zvěstovatelem a zplnomocněnou jógovou autoritou, který shrnul a systematizoval jógové učení véd v proces osmistupňové jógy známé jako Asthanga Yoga.

Zdravý lidský rozum a védské poznání

Může vyvstat otázka, kdy a kým byly védské texty zmiňující jógu skutečně sepsány a odkud přišla inspirace a zkušenost autorů, kteří tyto díla zaznamenali? A zda je tedy možné přesněji určit původ a čas těchto védských textů, než jen říct, že jsou tisíciletí stará a že jsou axiomatem vycházejícím z transcendentního zdroje. Což se samozřejmě současnému člověku kladoucímu důraz na racionalitu a hmatatelné důkazy bude jevit jako nejasné, zamlžené, mystické, šarlatánské a vlastně v realitě nepodložené tvrzení.

Na tuto otázku nedostaneme jednoznačnou a jasnou odpověď. Patří totiž do kategorie těch otázek, kterými se lidstvo zaobírá již od nepaměti a po celou tuto dobu lidstvo jednoduše nedokázalo najít jednoznačnou směrodatnou odpověď. Odstranit otazníky a pochybnosti vyvstávající z polemiky založené na logice, inteligenci a racionalitě člověka a ustanovit všeobecně akceptovatelný a samo průkazný závěr se zdá býti prostě nemožné a lidstvu naší doby jako celku samotnou prozřetelností nepřisouzené.

Na místo toho přichází historicky pozorovaný závěr, že skrze polemiku založenou na logice, inteligenci, racionalitě, různých studiích, vědeckém bádání, zkoumání a experimentech není možné nalézt uspokojivou odpověď na věčnou filosofickou otázku člověka: „Kdo jsem, odkud přicházím a kam jdu?“ Vypadá to, že náš starý dobrý „zdravý lidský rozum“ je na toto prostě krátký.

Lidstvo a iluze

Já bych si ale dovolil tady položit otázku: Je náš rozum (mozek, inteligence, logika, diskriminace) opravdu zdravý? A pokud odpověď zní ano, tak jak to můžeme dokázat? Jak si můžeme být tímto tak jistí?

Toto tvrzení se dá jednoduše zpochybnit a nakonec zjistíme, že tomu jen prostě slepě věříme a že také nedokážeme jasně určit, dokázat a průkazně doložit, že vycházíme ze zdravé pozice. Je ale vědecky prokázáno, že náš mozek funguje na pouhých 10 procent své celkové kapacity. Proč? K čemu je těch 90%? Proč to současní vědci nevědí? Nenaznačuje a nenapovídá snad tento fakt možnosti téze, že se jako lidstvo nacházíme v nemocném stavu existence? Není naše vědomí a vnímání omezeno a podmíněno nějakou nám v současnosti neznámou a nerealizovanou indispozicí?

A bylo to tak u člověka vždy? Nemáme ani tušení, jak na tom bylo lidstvo před milióny lety, neznáme prastaré a dávno zaniklé civilizace, jak fungoval mozek tehdejších lidí? Je pohodlné věřit tomu, že pocházíme z opic a že před tím nic nebylo, že vesmír vznikl náhodou a že jsme se postupně vyvinuli v dokonalého člověka současnosti?

Že žijeme jen jednou a je třeba si proto pořádně užít smyslových radostí života? Nefilosofuj a raději jez co hrdlo ráčí, pij, co ti játra dovolí, oddávej se smyslovým rozkoším do úplného vyčerpání, omamuj se, tancuj, janči a křepči… Jinými slovy užívej, co můžeš, dokud žiješ, protože tělo má jít do hrobu zhuntované!

Je jednodušší slepě věřit, že po smrti nic nebude (i když pro to neexistuje žádný vědecko-logický hmatatelný důkaz, stejně jako pro to, že naše vědomá existence bude pokračovat i po smrti našeho fyzického těla), protože tak alespoň dočasně umlčíme vnitřní hlas našeho svědomí, který nám opakovaně dává signály a varování, že něco závažného v našich životech je tady a teď velmi nesprávné a vyžaduje to okamžitou nápravu a celkovou změnu.

Proto říkám, že výše popsaný světský požitkářský a konzumní postoj k životu je rovněž mentálním opiem, lidovým dogmatem, slepou vírou, nemocí a nevědomostí nedávající žádný smysl a směr. A rovněž je taková vnucená mentalita nástrojem, kterým mocní tohoto světa manipulují lidstvo. Taková mentalita a chování na straně lidí totiž nevyhnutelně znamená nemoc, psychickou nerovnováhu, slabou inteligenci a rozlišování, závislost všeho druhu, návyky a zlozvyky všeho druhu, velkou spotřebu a konzumaci a nakonec předčasné vyčerpání, kolaps a smrt. A to je přesně to, kde lidstvo někteří z nás chtějí mít.

Ať už je názor kohokoliv z nás na lidský život a jeho smysl jakýkoliv pozorování a z něj vycházející myšlenka, že jako lidstvo žijeme v klamu, iluzi, nesprávném pochopení, zmatení, hektice, nerovnováze a úzkosti se „zdá“ býti všem střízlivým lidem (upřímným duším) současnosti více než jasná a samo průkazná.

Osvícení a život v ústraní

Dejme tedy alespoň teoretickou možnost tomu, že toto je skutečnost. A v takovém případě jsme všichni už desítky a stovky generací nakažení společnou civilizační nemocí, nejzávažnější existující infekcí lidstva, která se nazývá iluze či nevědomost (mája, tamas).

A právě z tohoto důvodu nemůžeme, nejsme schopni rozlišit mezi zdravým stavem a nemocným stavem. Mezi tím co je normální a co normální není, mezi tím co je člověku přirozené a co je mu uměle a násilně vnuceno.

Nedokážeme rozlišit mezi příčetností a šílenstvím, protože jednoduše nemáme tu zkušenost. Této zkušenosti se v jógových kruzích říká samádhi, neboli osvícení. Je nevyvratitelným historickým faktem, že lidé, kteří těchto vysokých stavů vědomí dosáhli, jsou širokou veřejností považováni přinejmenším za podivíny, většinou však za blázny a takto jsou společností a lidmi obecně více či méně perzekuováni, pronásledováni a obtěžováni.

To je důvod proč osvícení lidé vyhledávají samotu a klid, život v ústraní, v přírodě, soběstačně a nezávisle, v jednoduchém a nenáročném stylu, v úzkém kruhu svých nejbližších podobně smýšlejících a založených lidí nebo v extrémních případech v asketické samotě, strohosti a odříkání.

Jak staré jsou tedy ve skutečnosti védy?

Z hlediska následovníků véd, jsou staré tak dlouho jak je starý tento vesmír. Z védského pohledu je vesmír stvořen Absolutní Subjektivní Realitou, které se také říká „Bůh“. A na počátku stvoření se Bůh projevil jako védský zvuk OM, poté GAJATRI, VÉDSKÉ HYMNY, VÉDY… je řečeno, že védy vzešly z Jeho Absolutního Dechu….z Božské Prány…která se též nazývá Brahman a je podstatou celé existence projevené i neprojevené (vyakta – avyakta prakrti).

Jedna původní originální véda byla postupně expandována skrze zplnomocněné médium osvícených mudrců a světců (Maháriši, Mahámuni)a rozdělena na čtyři – Rg ,Yajur, Sáma a Atharva a obsahově roztříděna na Upanišady, Bráhmany, Samhity a Aranyaky. S úpadkem lidské inteligence a paměti mudrc Dvaipáyana Vyasa Riši, který je považován za literární inkarnaci Boha, dále systematizoval, shrnul, seřadil a doplnil tento původní védský zvuk šabda brahman tím, že mu dal před pěti tisíci lety písemnou podobu.

Do té doby bylo védské poznání předáváno pouze v podobě zvuku z mistra na žáka. Jak mistr, tak žák byli natolik kvalifikovaní, že byli nazýváni charakterem šrutidhára. Šruti znamená slyšet a dhára držet. Jinými slovy byli schopni si cokoliv, co vyslyšeli od svých mistrů zapamatovat v původním znění a obsahu a kdykoliv toto originální znění bezchybně reprodukovat.

Od dob Šríly Vyásadevy bylo původní védské poznání písemně zaznamenáváno a nastavováno (védské doplňky), ale pouze čtyři procenta z úplného původního védského obsahu byli zachovány v různých textových formách a částech až do dnešní doby.

Ze zkoumání a studování těchto několika málo dochovaných původních védských textů a jejich mladších doplňků (samozřejmě různého stáří, kdy ta či ona písemná reprodukce byla vytvořena) a s přihlédnutím k archeologii, historii a indologii, dochází současní učenci k názoru, že védská kultura a tudíž i védské písma jsou stará ca 2500 až 4000 let.

Tato verze, která je obecně zvěstována ve vzdělávacích systémech, encyklopediích a wikipediích, není až tak daleko od védského tvrzení samotného, že védy byli sepsány přibližně před pěti tisíci léty. To však nezachycuje původ jejich existence, ale pouze původ jejich psané podoby.

Véda jako Matka

Skutečností zůstává, že jóga pochází z véd a je na každém člověku, jak bude védy a védskou kulturu vnímat. Moje osobní přesvědčení je, že védská moudrost v podobě původního védského zvuku (z kterého emanovaly všechny védská písma a doplňky) jsou tak staré jako vesmír samotný.

Jsou tedy pro mě Axiomem, stejně jako Bůh samotný. Bůh je považován za otce a Védy za matku. Je přirozené, že když nevíme kdo je naším otcem (protože jsme ho nikdy neviděli), zeptáme se naší matky. Jak jinak na to můžeme přijít sami vlastním úsilím? Můžeme snad chodit od jednoho muže k druhému a ptát se: „Jste prosím vás mým otcem?“

Tento způsob je velmi náročný a pravděpodobnost, že narazíme na svého otce je velice nízká. To je přirovnáváno k spekulativním a akademickým způsobům poznávání Boha. Matka je přirozenou láskyplnou autoritou a ona zcela jistě ví, kdo je naším skutečným otcem.

Na základě informace od naší matky (ona nám jednoduše poví kdo je naším otcem, kde je a jak ho můžeme nalézt), učiníme přímou zkušenost tím, že nalezneme našeho pravého otce, který nás vezme do své otevřené náruče plné lásky a bezpečí.

To je realizace, to je přímé vnímání Boha. Pokud se tedy správným způsobem obrátíme na védy, získáme informaci a skrze tuto informaci získáme proces (jóga). Když tento proces, jógu uvedeme správným způsobem do praxe našeho každodenního života, učiníme zkušenost a konečným výsledkem a realizací této zkušenosti bude, že se nalezneme v náručí Boha, jenž je naším konečným útočištěm, místem naplnění všech našich tužeb a aspirací a definitivním cílem našeho života.

Pečetidlo s jogínem

Na závěr pro inspiraci a zajímavost přikládáme obrázek prastarého pečetidla nazvaného Jogín „Yogi seal“, které bylo podobně jako pečetidlo „Pašupati“ archeologicky nalezeno na území dnešního Pákistánu v oblasti Mohendžodáro, Harrapa a jehož stáří je vědecky odhadováno na ca 4000 let.

Na pečetidle je vyobrazena postava meditujícího muže, sedícího v jógové pozici (ásana). Toto pečetidlo jasně vyobrazuje metodu jógy a meditace, popsané v nejstarším dochovaném védském záznamu z Rig védy, jenž zmiňuji v úvodu tohoto textu.

Skutečnost, že se zachoval tento verš a „nechalo“ se najít toto pečetidlo je prostě samo o sobě úžasné. Každá upřímná duše nemůže jinak než jásat nad láskou a milostí sladkého Absolutna.

Děkuji za vaši pozornost a zájem a prosím zůstaňte naladěni, poněvadž další (třetí) část tohoto souhrnného studia jógy s názvem: Význam, definice, účel a cíl jógy, se v blízké době opět objeví na těchto stránkách.

 

Komentáře (0)