Princ a večernice

Venku je zima. I když zdaleka ne taková, jaká by podle datumu v kalendáři v našem pásmu měla být. A je to docela dobře. Můžu po chodníku dál vesele vykračovat v oblíbených podzimních botkách a tlusté svetry a rukavice nechávám uložené na dně krabice v temné komoře. Jen ať si tam zůstanou a prospí se do růžova klidně do další zimy! I když vím, že asi na světě podle všeho není všechno v pořádku, když sníh jsem viděla naposledy na vánočním pohledu od Josefa Lady, ale kromě lamentování s tím hned dnes asi nic neudělám. A tím lamentováním nad tím, „co s námi bude?“ bych světu ještě přitížila.

A tak jsem vyrazila na kafe. Po několika marných pokusech chytit doma inspiraci, jsem to vzdala a dala si s ní dostaveníčko v kavárně. A tak tu teď sedím v teple, poslouchám příjemnou muziku a nechávám svůj rozzostřený pohled, ať mi prozradí, o čem by moje srdce chtělo psát.

Napadá mě hned téma „Pohádky“.

Možná proto, že jsem si jich letošní Vánoce opravdu užila. Doma televizi nemám. Zdá se mi, jako by tahle divná bedýnka v okamžiku, kdy se objeví v nějaké domácnosti, jako mávnutím kouzelného proutku očarovala všechny přítomné a oni zapomněli. Na knížky, na slova, na hudbu, na vlastní příběhy… Vánoce jsou vyjímkou. I já přistanu před obrazovkou doma u mamky. Tenhle kouzelný čas je pro mě a asi nejen pro mě návratem do dětství, kdy jsem věřila, že dárky nosí Ježíšek a že když si něco budu přát, tak se mi to splní. Dobře, stále věřím, že Ježíšek za leccos pod stromečkem může, i když mu už několikátým rokem pomáhám… Ale s těmi přáními, s těmi je to pořád stejné. Pořád v ně věřím, na 100%.

A hned se vrátím k těm pohádkám, které jsem nakousla. Pohádky jsou pro mě opravdovým náboženstvím. Modlou, ke které se tak často vracím. Po celý rok. Říkám si, jak by bylo užitečné, kdyby se o pohádkách učilo ve školách, možná místo grafů a statistik… Možná by to s naším světem nebylo dnes tak nahnuté. V pohádkách je tolik pravdy! Té nejzákladnější. Jako děti koukáme s vyvalenýma očima na prince, který se nebojí žádné výzvy, jen aby probudil svojí princenznu, nebo jí zachránil ze spárů strašlivého zloducha. Se zatajeným dechem mu držíme palce, když ho zkouší jeho průvodci na cestě. Když zkouší jeho srdce, odvahu, lásku, zdravý rozum… A hlasitě vydechneme, i přes to, že jsme tu scénu viděli už tolikrát, když se ti dva setkají a než se rozjedou závěrečné titulky, cválají spolu šťastní bílým zasněženým polem. Princovi nevadí, že jeho vyvolená nemá na kontě několik milionů, ale je tolik vděčný za její laskavé srdce a oči, které ho udělají šťastným až do konce života.

Jiný princ zase jako nevycválaný hejsek vyjede do světa najít své ztracené sestry. Jenže cesta není lehká tak, jak si představoval. Je na něm, jestli jí zvládne a přežije a na její zdolání mu toho moc nezbyde. I když… říkám „moc nezbyde?“. Myslím tím, že přijde o všechno královské zlato, krásné šaty, koně… o všechny ty materiální záležitosti… ale přeci jen, něco mu v mošně zbyde… v nitru dobré srdce, odvaha, víra, láska. Vlastnosti, které do tohoto okamžiku ještě mockrát nepoužil… A to ve skutečnosti není málo. S touhle „skromnou“ výzbrojí dokáže dojít až na konec světa. A protože se ukáže, že má srdce na pravém místě a ve své královské hlavě víc, než by se dalo čekat, dostane se mu i několika dobrých rad na cestu: Jestliže chceš dojít do cíle, pamatuj, že se nesmíš zastavit, ani kdybys měl duši vypustit. Nesmíš ani o krok uhnout, i kdyby se cokoliv dělo. A za žádnou cenu se nesmíš ohlédnout.

Tyhle moudré rady mu zachránily život a dovedly k jeho vytoužené, do jeho cíle.

A tak, dokud máme pohádky, máme i naději. Že i my nakonec objevíme v nás samých tolik odvahy, naše dobrá srdce, zdravý rozum, lásku a víru v náš život, za který si můžeme jen my sami. Bohatství našeho života je jen na nás. A když budeme pravidelně naslouchat svému srdci, tak ono nám, jako ti neviditelní pomocníci, daruje cenné rady, které nás postupně dovedou do cíle.

I kdyby za devatero horami a devatero řekami. I kdybychom měli tolikrát jít nahoru a pak zase dolů, ani pak není žádné království tak daleko, abychom do něj nemohli po svých dojít.

A navíc, vždycky se najde dobrý pocestný, který se s námi podělí o kus chleba, nebo nás nechá uvařit sekyrkovou polévku!

Týden plný pohádek, s láskou,

Katy

Komentáře (0)