Odrazy na mořské hladině

Je pátek odpoledne, první říjnový týden a já jsem na procházce po pobřeží. Vypadá to, že bude konečně pršet. Obloha se od rána střídavě zatahuje a zase odtahuje, jako na jevišti. Také to tady tak vypadá, hotové divadelní představení. Kdo v něm účinkuje? Příroda… A já jsem divák – pozorovatel. Na mořské hladině se dokonale odráží temné odstíny zatažené oblohy, působí to dramaticky, ale zároveň tak nějak „doopravdy“, je to autentické, něco se mi na tom líbí. Když je obloha těžká, zatažená, moře na sebe vezme přesně tu samou podobu. Když je krásně modrá, i moře je veselé a optimistické a odráží to dál. Když tady tak přemýšlím o tom, co a jak se odráží, vzpomínám si na scénku z dnešního dopoledne.

Byli jsme nakoupit. Jídlo, nic speciálního, prostě obyčejný nákup v supermarketu. Jenže on i obyčejný nákup potravin se může proměnit v opravdový zážitek. U místního supermarketu je kavárnička, kde obsluhuje ten samý personál už několik let. Řekla bych, že je to docela náročné, všechny stolky jsou pořád obsazené, ať tam jdete ráno nebo večer. Kromě kávy si tady můžete dát i nějakou tu místní lahůdku, takže páni číšníci se docela naběhají.

Posadili jsme se k jednomu stolku a čekali, až k nám jeden z nich přijde, abychom si objednali. Bylo tam zase příjemně, všichni v dobré náladě. A za chvilku už k nám přiběhl jeden z číšníků s vrchovatým tácem plným skleniček, šálků a talířků, které cestou k nám posbíral ze stolků. I přes to, že ten tác musel opravdu něco vážit a my jsme dnes byli už mnohými v řadě, zastavil se pán u našeho stolku, jako by v ruce nic nedržel a byl na výletě. Na tváři vykouzlil ten nejsrdečnější úsměv a zeptal se: „Hola, que tal, como estais?“, což znamená něco jako „tak jakpak se dneska máme? Jak se vám daří?“. A jako by nic, čekal tam s tím tácem a tím krásným úsměvem, než se vyjádříme. Rychle jsme mu poděkovali, řekli, že se máme moc dobře a objednali si dvě cortada. Pán na to, že „Muy bien!“ neboli „výborně“, také poděkoval a s lehkostí baletky doslova odtančil pro naše kávičky. Divím se, že si k tomu ještě nehvízdal.

My jsme tam zase zůstali beze slova, omámení a s obličeji rozzářenými odrazem od pánova úsměvu a srdečnosti, která z něj přímo sálala. Zrovna jako to moře, když se do něj opírá sluníčko. Hřeje mě to ještě teď, když si na to vzpomenu. A tak, i když je pořádně zataženo a opravdu začíná pršet, usmívám se, protože je mi dobře. Starší paní, co mě právě míjí, hned chytá můj odraz a začne se také usmívat… Funguje to.

Přeji všem krásný týden

Katy