Moudrost za výlohou

Polovina října, sedím na balkoně. No dobře, oblečená do mikiny a po několika měsících jsem obula ponožky – divný pocit. Nohy složené pod sebou, na stole teplý čaj a před sebou, kromě notebooku krásný výhled na protější osvětlené kopce a celou zátoku. V dálce bliká zelené světlo, asi nejspíš signalizující začátek přístavu nebo něco takového. Na klidné mořské hladině se mírumilovně pohupují rybářské loďky a jachty a aby to nebylo málo kýčovité, tak nám tu na to všechno svítí měsíc a hvězdy z čisté oblohy. Ten pohled mě dostává doslova do hypnotického stavu. A tak, v této naprosté blaženosti se tu sama pro sebe usmívám a znovu si v hlavě přehrávám dnešní „náhodné setkání“ a jeho odkaz.

Šla jsem se odpoledne projít a trochu si vyvětrat hlavu. Několik hodin v kuse jsem vyřizovala nahromazenou práci za několik dní (může za to místní, dejme tomu zlozvyk zvaný „maňána“, neboli „zítra“… ). Dnes už jakási zodpovědnost vyhrála nad maňánovým syndromem, ale musela jsem si za to slíbit nějakou kompenzaci. Nejsem náročná, dobrá kávička vždycky potěší.

O pár hodin později už sedím v mé oblíbené zmrzlinárně a spokojeně si vychutnávám café con leche i dobrý pocit z vyčištěných restů. Pohled upřený doslova „do blba“. Po chvíli si uvědomím, že můj zrak identifikuje jakousi známou siluetu. Začala jsem pomalu zaostřovat a v první chvíli mě napadlo, že mám halucinace. Že by přepracovanost? Ale ne! Opravdu tam, pár metrů přede mnou, stojí kamarádka, kterou jsem neviděla několik let a na kterou jsem navíc včera myslela!

Věděla jsem, že je také tady na ostrově, dokonce jsme si spolu vyměnily pár smsek na začátku léta, že se určitě musíme sejít, ale nějak nám to nevyšlo a potom už jsme si nepsaly. Celé léto jsem na ní nepomyslela, až včera večer. Chtěla jsem jí zavolat, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem nemohla najít její číslo v telefonu. Nechala jsem to být.

A teď najednou tady stojí přede mnou. Kouká na mě zrovna tak překvapeně. Chvíli nám to oběma trvá a potom si skočíme kolem krku a hlasitě a dost nevěřícně se vítáme. Místní poměry jsou naštěstí natolik uvolněné a nadměrnému hluku přivyklé, že se na nás nikdo ani nepodívá. Spíš naopak, mají radost, že máme radost. Když se dostatečně přivítáme a oštípeme na ujištěnou, že se sobě nezdáme, posadíme se. Kamarádka Tina, také Češka, si celá rozesmátá objednává vodu, číšník ji zná, chodí sem prý často.

Povídáme, jak se kdo máme a co děláme. Vůbec se od té doby, co jsem ji viděla naposledy, nezměnila. Pořád se směje, sálá z ní slunce, spokojenost a dobrá nálada. Bydlí v hlavním městě Palma de Mallorca a živí se jako servírka. Vypráví mi, jak naposledy na Vánoce překvapila rodiče, když tajně přijela 2 dny před Štědrým dnem. Maminku prý málem trefilo. Samým štěstím samozřejmě. Rodiče si stále ještě nezvykli, že mají dceru dlouhodobě v zahraničí. Napadá mě: „A Tino, chceš se ještě vrátit do Čech?“.

Kamarádka mi s upřímným smíchem bleskově odpovídá: „Ne, nechci. A víš proč?“.
Napadá mě hned: kvůli moři, slunci, dobrému jídlu, opáleným Španělům… ?

Jsem vedle!

„Nechci se vrátit, protože si nemůžu prohlídnout, co je ve výloze!“
Aha? Nerozumím…
Tina se nepřestává smát a dokončuje svojí myšlenku:
„V Čechách si nemůžu prohlídnout výlohu, protože mě smete dav! Všichni tam někam chvátaj, pořád se za něčím honí, utíkají po ulicích… Tady si před tu výlohu stoupnu a můžu tam stát tak dlouho, dokud si všechno pěkně neprohlídnu.“

Tak. Tomu říkám filosofická myšlenka. A moc se mi líbí. Ještě nikdy mě nenapadlo takhle uvažovat, ale něco na tom rozhodně bude. Vzpomínám si na okamžiky, kdy se vracím pražskými ulicemi uvolněná po hodině yogy a najednou do mě někdo vrazí. Ten člověk se ani nezastaví, aby se omluvil, on si toho totiž ani nevšimne… A tak, i když je tady leccos maňána, má to i své výhody, rozhodně mi ve výlohách nic neunikne!

Přeji všem krásný týden

Katy

Komentáře (0)