… jak jsem se naučila škrtat vážné tváře

únor 2013; Praha.
autor: Katy Yaksha

Sedím v příjemné kavárně u jednoho stolku s kulatou mramorovou deskou, vyhrávají tady francouzské šansony, pod nos se mi line libá vůně z šálku kávy a myslím, že za chvilku se vzdám a přestanu odolávat pokušení v podobě „créme brulée“, které se nestydatě předvádí v prosklené vitrínce pár metrů přímo před mýma očima. Po mé pravici sedí hlouček veselých žen, které si živě vyprávějí v jejich rodném jazyce, svůdné francouzštině. Vypadají jako z filmu. Snad je to tím, že jim nerozumím… Dál tady sedí pár mužů v nepříliš formálních oblecích, jestli se to tak dá popsat. Zkrátka, ve „verzi na den“. Sekne jim to, ale nevypadají příliš škrobeně, taková přirozená ležérnost a elegance. Mluví také francouzsky. Ale nenechte se mýlit, ještě jsem nikam neodjela. Jen jsem se na chvilku potřebovala přenést někam jinam. A když máme tolik možností, proč si s nimi nepohrát. A tak jsem dneska na kafe vyrazila do kavárny francouzského institutu. A jak si tady tak „povlávám“ ve svých fantaziích a představě, že až vyjdu na ulici, uvidím Eiffelovku, vzpomenu si na jednu kavárnu, kde jsem často sedávala na podzim v Palmě, na Mallorce. Je to snad díky tomu prostředí, těm stolkům a židlím, které tam mají úplně stejné. A snad také díky tomu veselému štěbetání, které tady zurčí vzduchem, jako horský potůček. Ty radostné dámy u vedlejšího stolku mi totiž připomenuly nádhernou historku právě z oné kavárny v Palmě. Nedá mi to, musím se o ní podělit:

Tahle příhoda se prostě nedá zapomenout. Kromě toho, že snad maximálně vyjadřuje spontálnost místních obyvatel a styl života, se udála zase v mém oblíbeném Baru Bosh jednoho zimního večera na ostrově.

Jak už jsem psala, Palma de Mallorca oplývá silným magickým kouzlem. Když se jednou necháte zlákat tajem jejích kamenných uliček, stane se Vám drogou. A tím víc, když jste v její blízkosti a nic nebrání tomu, aby jste se do jejích kouzel nořili třeba každý večer. Zrovna jako tenhle.

Po dni stráveném procházkami okolo moře v naší milované Sa Rápitě, kde se duše může dostatečně rozletět do dálky po mořské hladině, jsme měli chuť nasát do zásoby ještě kousek vánočního kouzla v ulicích Palmy. Na večer jsme vyměnili ošoupané boty plné písku za jejich elegantnější kamarády, na svetry oblékli kabáty a hurá pro další překvapení do Palmy. Těšili jsme se jako malé děti. Věděli jsme, že tam určitě na nás zase čeká nějaká příhoda, náhoda nebo nějaký jiný poklad…

Dorazili jsme včas. Obchody byly ještě otevřené a tak jsme se mohli kochat rozsvícenými výlohami, vkročit do nějakého, když se nám zachtělo a pozorovat lidi na ulicích. Po nějakém čase jsme dostali chuť na dobrou kávu. I když je Palma plná úžasných míst, kde si dobrou kávu můžete vychutnat téměř na každém kroku, dnes jsme oba měli náladu na atmosféru Baru Bosh. A když vnitřní hlas velí, nelze mu odporovat, to by potom stejně nebylo ono.

Dnes jsme se rovnou posadili dovnitř. I když byly na terásce v provozu hořáky slibující alespoň o pár stupňů menší zimu v jejich blízkosti, měli jsme chuť na útulné prostředí s klasickými stolky s mramorovými deskami a židlemi z tmavého dřeva. Zkrátka na posezení v opravdové kavárně.

Ovšem, jak už se tak někdy stane, než jsme dorazili dovnitř, nějak jsme se nepohodli. Už opravdu nevím, kvůli čemu, rozhodně to byla nějaká pitomost, znáte to… Já ale byla na chvíli uražená a nehodlala jsem se s tím druhým u stolu hodnou chvíli vůbec bavit. Jenže to bych nesměla být v Palmě…

Posadili jsme se k jednomu z mála volných stolků a jelikož prostor v baru je velice omezený, jsou stolky tak těsně vedle sebe, že se hosté sedící na sousedních židlích dotýkají svými pažemi. Všude jinde by mi to asi bylo nepříjemné, ale tady mi to přijde přirozené. Objednali jsme si kávu a beze slova čekali, až nám jí donesou. Nálada u našeho stolku silně kontrastovala s tou u všech ostatních. U nás by se dala hutná atmosféra krájet a všude okolo nás to radostně hlaholilo a bujelo hlasitým povídáním a smíchem. Ten vedle mě se mě snažil rozesmát a udobřit, ale kdepak. Řekla jsem si přece, že to nebude mít tak jednoduché. A tak jsem dál neoblomě seděla s pohledem zarytým před sebe a pozornost soustředila na svojí kávu.

Nemohla jsem si nevšimnout „seňory“ otírající se svojí mohutnou paží o mojí, pročítající jakýsi místní tisk a která každou minutu vybuchla v hlasitý záchvat smíchu. Bylo to komické. Jak jsem se snažila udržet svojí vážnou tvář navzdory spontálnímu veselí, které bylo doslova nakažlivé. Ne, nic! Vydržím. Ovšem, když něco chcete křečovitě a za každou cenu nesmyslně udržet, i když je to zbytečné, Vesmír se postará o to, aby jste s tím přestali.

A tak se veselá seňora v dalším okamžiku otočila ke mně a jako by jsme se znaly odjakživa, povídá:

„Slyšeli jste mě?“, a zase propukla v další vlnu záchvatu upřímného smíchu od srdce. Koutky mi přirozeně začaly cukat, i když jsem se pořád ještě snažila udžet vážný výraz.

„Neslyšeli“, odpověděla jsem stručně věříc, že toho nechá. Nenechala a jala se nám nahlas citovat jeden z tlustých titulků z novin, které měla rozložené před sebou:

„Právě jsem tady četla: MANŽELSKÝ PÁR SE ZASEBEVRAŽDIL, ABY NEBYL DĚTEM NA OBTÍŽ.“, chachaaachaaaaa, chachachaaaaaaa. Smíchem jí div netekly slzy z očí. „Není to šílené, co to lidi dělají? Mě to tak rozesmálo! Lidi jsou šílení!“, okomentovala zprávu v novinách. Vypadala úplně normálně, starší pěkně upravená a oblečená paní. Seděla u stolku s nějakou kamarádkou, která si také četla noviny. Nezdálo se, že by byla blázen. Byla prostě jen spontální a neviděla jediný důvod, aby se o svoje dojmy nepodělila dál.

A tak ona informace spustila vlnu smíchu konečně i u našeho stolku. Nešlo už dál předstírat, že sedět tam jako dva kameny, není zbytečné plýtvání časem, že každou minutu, kterou prožíváme, si máme vážit a prožít ji naplno a ne v zajetí svých domněnek a nesmyslných naštvání se pro nějakou blbost. Nešlo se bránit a tak jsme se tam smáli a smáli dobrých pár minut a seňora si mezitím dál pokračovala ve svém a co chvíli se k nám obracela s dalšími informacemi. Jako třeba:

„Tohohle pána znám, byl to můj velký kamarád. Ale jednou mě naštval a teď už nejsme kamarádi, tak jsem ho tady škrtla!“, chachachaaaaaaaa, chachachaaaaaaaaaaaaaa, smích a prst zabodlý na fotce několika můžu v oblecích. Jeden z nich si právě vykoledoval rázný škrt modrou propiskou. A je to! Necítím z ní žádnou nevraživost vůči tomu pánovi, jen prostě už není její kamarád, tak ho škrtla a má z toho radost.

A my se nepřestáváme smát. Škrtáme všechny vážné obličeje, všechny mylné domněnky a škrtáme všechno plýtvání časem a vůbec všechno, co se nám nelíbí… A máme chuť na další kávu, tak si objednáváme se smíchem další. Život je krásný, zábavný, zrovna jako tohle setkání v kavárně. Život nás nenechá chodit po světě s vážnou tváří. Bude na nás dorážet tak dlouho, dokud nás ta hra na vážnost nepřestane bavit… A rozhodně čím dřív nás to omrzí, tím líp! Daleko líp je na světě, když se smějeme, z plných plic…

Ps. Od seňory Carmen jsme se nakonec kromě dalších zajímavostí ještě dozvěděli, že je profesorkou na místní univerzitě a manželkou bývalého španělského šampiona v šachu Ricarda Calva. Krásné setkání!

Komentáře (0)