Dotek Slunce

Krásná neděle. Poslední listopadová. Venku modrá obloha a na ní rozzářené Slunce. A já sedím v jedné příjemné kavárně, mám nejlepší místo přímo u velkého okna, skrz které moje tvář nasává sluneční paprsky z první ruky. Vstřebávám je jako vitamínový nápoj, výživnou masku, delikatesu pro duši, cítím, jak mě hladí po tváři… Hotovou idylku dotváří fakt, že k mé sluneční lázni usrkávám čaj s poetickým názvem „Paris“. Koho by zajímalo, co je to za čaj! Když jsem uviděla to jméno v nabídce, chuť na kafe mě rázem přešla.

Taková jsem, občas se přistihnu, že mě dostanou na první pohled průhledné marketingové tahy. Jenže… kdo by odolal… A tak, nechávám svojí romantickou a dětskou duši mluvit, neomezuju jí a nepřikazuju, aby se už konečně začala chovat, jak se sluší a patří, dospěle. Objednávám si v jedné pražské kavárně šálek s vůní Paříže a mám naivní radost jako malé dítě. Čaj mi chutná, stejně jako nálada dnešního dne.

Je lehká, bohatá a vzdušná jako trs barevných balonků z poutě směřujících plnou parou vzhůru k nebi…

Jako tyhle řádky, co mě napadají, když se nechávám vést po těch paprscích, co tak krásně hřejou. Chtěla bych se rozběhnout až k tomu Slunci, posadit se na samý okraj a smát se z plných plic, nevím, kdy bych přestala, jestli vůbec. Slunce dělá divy a je jedno, jestli u moře, nebo v ulicích Prahy… z lidí se stávají básníci… milenci… malířům oživne štětec v ruce a kouzlí na plátna… smutek je zapomenut a proměněn v novou naději, na tvářích lidí se bezdůvodně rozsvěcují úsměvy, ulice zase oživnou a srdce se otvírají…

Slunce je radost, láska a život. A tak to za to stojí i kdyby jen na pár minut… vyběhnout třeba na kopec, mezi domy, na pobřeží, na střechu, na ulici… kamkoliv, kam Slunce dosáhne a rozprostře svůj kouzelný koberec, který v mžiku promění svět kolem nás… schoulit se na něj a na nic nemyslet… I jeden malý okamžik v jeho náruči zmůže velké zázraky…

Krásný prosluněný týden,

Katy