Dancing in the rain

Bude půl třetí v noci. Moje oblíbená tvůrčí hodinka. Je jedno, kde jsem, tohle by snad fungovalo i na Měsíci a kdo ví, možná ještě dál… Právě jsem už ani nevím pokolikáté, dokoukala černobílý nesmrtelný film Manhattan od Woodyho Allena. Jako vždy ve mě vyburcuje inspiraci a touhu rozběhnout se až na konec světa… nebo aspoň do toho New Yorku. A já věřím, že až se tam vypravím, bude tak krásně poeticky černobílý, jak ho nádherně zachytil autor filmu. Teď mi tady do noci vyhrává Frank Sinatra a na pár místech, kam jen dohlédnu, se tiše třepotají plamínky svíček… Na zemi se rozprostírá ledabylé zátiší knížek, časopisů, džbánu se skoro vypitou vodou, tácku s osamělým plátkem bagety, druhý tácek s lahví olivového oleje, solí a pepřem a mastným talířkem, kde nezbylo nic, než pár drobků, prázdná sklenice na vodu a napůl plná nebo napůl prázdná sklenice s růžovým vínem (záleží, jak jí kdo vidí)… Jsem zase v Praze a mám prázdniny. Mám takové malé prázdniny jen pro sebe. Jak už jsem psala, sny se plní a je třeba snít dál a dál. Náruč Vesmíru je doširoka otevřená a hvězdy se radují, když nám mohou padat do vlasů a plnit další a další přání, stačí zaklonit hlavu a uvěřit.

Včera odpoledne jsem se vydala do kina. Mám ráda kina, a ze všeho nejvíc všechna stará, původní kina, která si zachovala kouzelnou atmosféru, která kolem filmů vždycky panovala. Tak přesně v jednom takovém jsem včera byla. Film skončil něco kolem 8hodiny večer a když jsem vyšla na ulici, už byla tma a pršelo. Kromě toho, že jsem se ještě nestačila vrátit z děje zpátky na Zem, už jsem se musela rozmýšlet nad čistě přízemní otázkou, kudy co nejrychleji domů. Docela se ochladilo a počasí by se dalo definovat trefným „psa by ven nevyhnal“. Namířila jsem si to co nejkratší cestou na metro. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby „nejkratší“ cesta neznamenala aspoň malinkatou procházku. Zpod deštníku jsem se kochala vším, co jsem po cestě míjela. Krásně osvětlené domy s nádhernými fasádami, balkony, starými okny, dešťovými kapkami míhajícími se proti světlu pouličních lamp, lesklými chodníky, komorním tichem v ulicích zapřičiněným deštěm, který většinu lidí zahnal do pohodlí teplého domova nebo restaurace… A najednou jsem stála u vchodu do metra. A sama jsem se těšila, až za sebou doma zavřu dveře, zabalím se do deky a uvařím si čaj… Jenže v tom momentu se něco zvrtlo a já jsem si uvědomila, kde stojím a že je to všude tak nádherné a že mám vlastně jedinečnou šanci mít Prahu tak trochu jenom pro sebe… Proč dělat to, co ostatní – prší, tak rychle domů… A co třeba ne? A ten nápad se mi tolik líbil a byl o tolik víc podobný mě samotné, než ten teplý čaj, co na mě jistě doma počká, že jsem se jenom usmála a s radostí vykročila do jedné z kouzelně nasvícených starých uliček s jasným cílem: Karlův most. Já vím, zní to děsně otřepaně, ale na rovinu, co předstírat před stovky let starou památkou, která v sobě ukrývá tolik kouzla, že ho asi nikdo nikdy nevyčerpá? Záleží, jak se na to kdo dívá. Já jsem se v tu chvíli cítila pár cm nad zemí. Uhybala jsem deštník na stranu a nechala na sebe dopadat déšť na důkaz, že jsem opravdu tady. Nevyhybala se kalužím a za chvíli cítila vodu i v botách a bylo mi tak skvěle, že by to všechny čaje a deky na světě nenahradily! Zastavovala jsem se uprostřed ulic a obdivovala se kráse domů, které mi lemovaly cestu. Vůbec jsem nespěchala, vykračovala jsem si pěkně pomalu, jako pravá dáma na nedělní vycházce. Když jsem kráčela přes Karlův most, cítila jsem se jako královna. Bylo tam opravdu málo lidí a bylo tam kouzelně. Déšť mě neopustil po celou mojí tajemnou procházku, doprovázel mě ve všech uličkách a zákoutích, kterými jsem prošla. Brouzdala jsem se venku tím „nečasem“ necelé dvě hodiny. A když jsem potom promočená jako pes a šťastná dorazila domů, uvařila jsem si ten čaj, který ještě nikdy nechutnal tak sladce!