Calma

Je krásné sobotní dopoledne a já jsem si vyrazila na procházku po pobřeží do osady Sa Rápita. Zastavila jsem se teď v jedné z mála otevřených kaváren a přímo v první linii u moře si vychutnávám ten nejlepší výhled. Je tu kouzelně, je 24. listopadu a za měsíc má být Štědrý den… V tomhle momentě se mi to zdá být víc než nemožné… Sedím tady v tílku, slunce se mi opírá do tváře a moře nevypadá na to, že by chtělo v nejbližších dnech usnout na dlouhé měsíce pod ledem. Kolem se prohánějí skupinky cyklistů, někteří z nich na mě temperamentně mávají a pokřikují, paní servírka se vůbec nezlobila, že jí otravuju s jednou kávou a neznámá paní, co si asi taky vyšla užít slunce, nebo pro čerstvý chleba, mi se srdečným úsměvem popřála „bon día!“. Připadá mi to takové celé provoněné a uvolněné jako na jaře… I to moře se dneska jenom příjemně tetelí v tom slunci, hraje všemi odstíny modré a je úžasně klidné, přátelské ke všem, kteří po něm dnes cestují, kteří se pohupují v jeho otevřené náruči…

I já se tady nechávám dobrovolně unést… Když pohledem sjedu doprava, dostanu se až k samotnému výběžku, jednomu z konců ostrova, který je střežen modrobíle pruhovaným majákem. Pohled doleva mě zase svede na jedny z nejopravdovějších pláží na ostrově, které se během posledních týdnů proměnily v útočiště pro všechny, kdo vášnivě milují vítr, nespoutanou energii mořských vln, slanou vodu ve vlasech a rychlost. A pak přímo přede mnou se rozprostírá širé moře. Ten neohraničený svobodný prostor na mě hned působí, má magickou sílu čistit a rozpouštět všechny nerovnosti na obzoru v mojí mysli. Otevírám brány svého srdce a dívám se do toho obřího zrcadla. Vžívám se do jeho vyrovnanosti, radosti, otevřenosti… Pozoruju klidně plující plachetnice i rybářské loďky. A cítím klid, „calmu“. To je místní slovo, které tento stav přesně vystihuje. Dozvěděla jsem se před pár dny od jednoho původního mallorčana, že právě tohle období tady na ostrově nazývají „calmou“. Po nabitém létě přijdou deště a bouřky, ostrov se čistí. Trvá to pár týdnů, trochu se ochladí, moře vyvrhne na většinu pláží tuny chaluh… A pak se jednoho dne probudíte a něco je jinak. Cítíte takové zvláštní ticho, klid, vzduch má tak příjemnou energii, že byste se do něj nejradši zamotali jako do hřejivé deky a dlouhé chvíle jen tak zůstali. Všechno znovu začne růst, kvést, ptáci zpívat… všechno se raduje a slaví. A vy cítíte, že tohle je odměna za to, že jste přečkali to období „temna“, období bouřek, kdy se Vám zdá, že už nikdy nebude svítit slunce…

Na stole mi přistálo druhé café con leche a něco se změnilo i v mojí mysli. Pohupuje se klidně jako mořská hladina přede mnou… Věci, co mě tížily, se rozpustily kdesi v dálce… A já sama si připadám jako ten rybář u kormidla svojí loďky, kterou pozoruju přímo před sebou… Propojila jsem se s obrazem v zrcadle a nacházím se na širém klidném moři mojí mysli. Klidně se pohupuju společně s jejím tepem, kolem dokola prostor a miliony možností bez hranic. Když dostanu chuť, můžu se vydat jakýmkoliv směrem. Vždycky… Svoboda. Calma.

Krásný den všem,

Katy