Kde se dějí zázraky

S každou volbou se nám jedny dveře otevřou a druhé zavřou. Často máme tendenci rozhodovat se podle svých stereotypů a zůstávat ve své komfortní zóně. Napadlo vás někdy, co se mohlo stát, kdybyste zvolili druhou, zdánlivě méně komfortní variantu?

Zrovna nedávno se mi takové myšlenky honily hlavou. Byla jsem na dovolené a s kamarádkou jsme vyrazily na pouštní track po národním parku. Cesta v horku byla náročná. Došly jsme na rozcestí, kde jsme buď mohly pokračovat po okruhu parkem, nebo zvolit zacházku a po slepé cestě dojít k jakési jeskyni. Říkala jsem si – jsem unavená a začínám mít hlad, jeskyně je přeci jen díra ve skále, to vidět nepotřebuju.

Byla jsem odhodlaná pokračovat po okruhu s vidinou oběda. Zeptala jsem se tedy kamarádky, jak to vidí ona a doufala, že má stejný názor. K mému zklamání řekla – pojďme se podívat! V duchu jsem zasténala a vydala se po slepé cestě. Ta začala prudce klesat a já myslela jen na to, že ten krpál ve třiceti stupních budu muset šplhat nazpátek.

Vzápětí jsem přišla ke srázu. Bylo tam kovové zábradlí a uklouzaný sešup dolů. To snad nemyslí vážně? Tam nejdu, nehodlám se zabít… Užuž jsem se chtěla otočit a zamířit zpátky, jak jsem se podívala z jiného směru, najednou přede mnou jasně vyvstaly nádherné kamenité schody, ke kterým patřilo ono zábradlí. V duchu jsem se zasmála a poděkovala za poetickou lekci: ve zdánlivě bezvýchodné situaci stačí změnit úhel pohledu a cesta před námi sama vyvstane. Poprvé jsem kamarádce poděkovala za rozhodnutí vydat se k jeskyni.

Lekce pokračuje

Po dalších několika stech metrech, které už jsem ušla s větší lehkostí, jsme se ocitly na vrcholku převisu. Pode mnou byla mělká říčka, vytékající od vodopádu a přes ni vedlo pár kamenů k cíli cesty – jeskyni. Nejprve ale bylo třeba zdolat převis po železných skobách. Ani náhodou! Nehodlám se tu přeci zabít. Tohle mi stačilo, můžeme se obrátit a jít zpátky. Kamarádka má navíc čerstvě po úrazu ruky a určitě se nebude chtít šplhat někam po kluzkých příčkách. Obrátila jsem se na ni s tím, že asi nebude chtít jít dolů. K mému překvapení řekla, že se cítí v pohodě, takže to slezeme. Znovu jsem v duchu zaúpěla a začala mě jímat hrůza z toho, že uklouznu, spadnu a vymáchám se ve vodě.

Nic z toho se naštěstí nestalo a v pořádku jsme se dostaly do jeskyně. A stálo to za to. Tedy ne ta jeskyně, ale zážitek, který nás tam čekal. Potkaly jsme místního, který se s námi dal do řeči. Po chvíli se zeptal, jestli bychom si nedaly kávu. Tady? Uprostřed pouště a v jeskyni? Ano, daly a rády. K našemu překvapení vytáhl plynový vařič, džezvu, plechovku s kávou a kelímky a začal připravovat čerstvý nápoj. Povídali jsme a usrkávali výtečnou arabskou kávu. Byl to zážitek k nezaplacení. Takový, který se vám vryje do paměti a stane se vrcholem celého výletu. O tento zážitek bych přišla, kdybych zůstala ve své komfortní zóně a neměla s sebou dobrou duši, která mě z ní vystrčí.

Nebojte se neznáma

Až se tedy dostanete do podobné situace, zkuste zariskovat a sledujte, co se stane. Možná také na vlastní kůži pocítíte, že se mohou dít zázraky. A pokud se budete bát a zvolíte pohodlnou variantu, nevadí. Jak jsem se i já přesvědčila, život je skvělý učitel – když nepochopíte nějakou lekci, rád vám ji zopakuje a ve správný čas vás popostrčí.

 

Komentáře (0)