Jogíni versus jogíni aneb Moje cesta k józe

Moje cesta k józe nebyla spletitá, ale poměrně dlouhá. Dle mého názoru musí nejprve člověk „dospět“, aby byl s to jógu přijmout do svého života, aby mu přinesla kýžený efekt a pozitivně ovlivnila všechny oblasti jeho bytí.

A někdo, bohužel, nedospěje nikdy. Nevnímám jógu jako soubor pozic, cvičení, nebo dokonce sport, nýbrž jako komplexní filozofický koncept, který ovlivňuje vztah člověka k sobě samému, ke svému tělu, zdraví, k jiným lidem, zvířatům a celkově k okolnímu světu. Během svého života se člověk snaží hledat smysl své existence a na této cestě mu může být jóga velice prospěšná, pokud z ní umí čerpat to „správné“.

Na mé cestě jsem se setkala s lidmi, kteří byli zapáleni pro věc a uměli své nadšení předat dalším. Bohužel jsem se setkala i s lidmi, kteří se pod rouškou lásky k józe a východním filozofickým směrům chtěli obohatit na úkor druhých.

(V následujícím textu objektivně popisuji moji cestu k józe. Prokládám text subjektivními názory, jelikož nikdy nezobrazujeme realitu takovou, jaká je, nýbrž tak, jak ji vidíme my sami.  Neděláme to záměrně, ale naprosto bezděčně. Tento pohled je ovlivněn našimi zkušenostmi a postoji. Do všeho promítáme sebe sama.)

První setkání

Moje první setkání s jógou proběhlo zhruba v mých 4 letech, kdy mne zaujala maminčina zeleno-černo-bílá kniha Hathajóga, která byla vydaná, tuším, v 60. letech. Na obalu byla paní s mikádem a ofinou v černém trikotu v pozici psa s hlavou nahoru. Knihu jsem si ráda prohlížela, jelikož obsahovala bohatý obrazový materiál.

Na fotografiích byli zajímaví lidé; pán se zataženým břichem a vystouplými žebry atd. Jelikož jsem v mládí šilhala, nejvíce mne zaujala paní se šilhavýma očima. Maminka podle této knihy poctivě cvičila, a ačkoli mne tatínek upozorňoval, že nemám mámu při cvičení rušit, schválně jsem jí pořád chodila do pokoje. Tam jsem ji většinou uviděla ve stoji na hlavě. A tenkrát jsem si řekla, že je to tak divné, že taky takhle určitě budu cvičit, až budu velká.

Ovšem pak mámino nadšení o jógu opadlo, a tak i já jsem na ni na několik let zapomněla.

Toto tvrzení není ale úplně pravdivé. Domnívám se, že 70. a 80. léta 20. století józe moc nepřála a lidé, kteří ji praktikovali, se rozhodně nijak hromadně nesetkávali a nanejvýš praktikovali doma. Tehdejší společnost na ně pravděpodobně nahlížela jako na blázny. Přesto jsme se s pozicemi z jógy setkávali celé mládí při cvičení ve školce i ve škole.

Byly to zejména následující pozice: Paščimóttánásana – kleště (známá pod prozaičtějším názvem předklon k nohám v sedě), populární Sarvángásana – svíčka, Halásana – pluh (nohy v leže za hlavu), Úrdhvadhanurásana – most, Adhómukhavrkšásana – stoj na rukou anebo Šavásana – mrtvola, kterou učitelky poeticky nazývaly hadrovou panenkou.

Patrně pedagogové té doby možná ani netušili, že tyto pozice vycházejí z jógy, ale nechci je nikterak podceňovat;  vědělo se však o pozitivních účincích těchto cviků na tělo (na mysl asi ne), a tak byly zařazeny do osnov tělesné výchovy socialistického školství.

Druhé setkání

S jógou v tom pravém slova smyslu jsem se setkala až na gymnáziu ve čtvrtém ročníku, kdy jsme začali navštěvovat kurzy jógy s mým bratrem. Tyto hodiny byly spíše než cvičebně zaměřeny duchovně. Chodilo nás asi 15, seděli jsme v oválném útvaru podle typu znamení. Na začátku hodiny jsme prováděli dechová cvičení, která mne v té době neskutečně štvala.

Nebyla jsem schopna se soustředit na dech, oprostit mysl od rušivých myšlenek. Při závěrečné meditaci jsem nevydržela ležet na zádech a přetáčela se na bok či břicho. Prostě jsem se do všeho musela nutit. Až později mi došlo, že má těkavá mysl byla pravděpodobně důsledkem toho, že vedoucí kurzu byl „divný brouk“, který hlásal sice duchovno, ale první jeho slova na začátku hodiny byla, zda jsme již hodinu zaplatili.

Tenkrát mne zaujalo zejména zpívání slabik ÓM. Při zpěvu jsem se dokázala neskutečně uvolnit a nejvíce jsem se „odvázala“ při súfijských tancích, které spočívaly v otáčení se kolem své osy v protisměru hodinových ručiček – levá ruka uzemněna směrem dolů k zemi, pravá ruka směřovala nahoru ke slunci.

Když už byl tanečník vysílen, jeho tělo se vychýlilo z osy a upadl na zem, kde pak v leže na břiše relaxoval a čekal, až upadnou všichni ostatní. Tehdy jsem na sebe byla pyšná, jelikož jsem vždy šla k zemi jako poslední.

Vedoucí jogín se rád obklopoval mladými dívkami, ačkoli mu tehdy bylo už přes 50 a ve chvíli, kdy začal obtěžovat moji kamarádku, jsem se na celou jógu vykašlala.

Následovalo mnoho let, kdy jsem se o jógu vůbec nezajímala a navštěvovala hodiny aerobicu, tae-ba, trampolínek, spinningu, funky atd., jelikož mládí potřebuje něco energičtějšího.

Třetí setkání

Teprve na prahu čtyřicítky jsem se k józe navrátila. Navštěvovala jsem hodiny ve dvou jógových centrech. Na hodiny jsem se moc těšila a připadalo mi, že s ostatními návštěvníky jsem na stejné vlně a energii. Odpadalo trapné srovnávání barvy, kvality a značky (rozuměj ceny) dresů a klábosení o ničem, které se odehrávalo např. na hodinách aerobicu.

Po jisté době mi ale u jednoho centra začalo vadit jeho komerční zaměření. Cvičitelka a majitelka byla skvělá, ale umístění jógy vedle autosalónu, propojení se saunou, restaurací a kavárnou mi prostě nesedělo. V tom druhém centru bylo překrásné prostředí, úžasná cvičitelka, ale na můj vkus to bylo zase nějak moc duchovní.

Možná to vypadá, že jsem moc náročná, ale jsem přesvědčena, že člověk po čtyřicítce už přesně ví, co chce a hlavně, co skutečně nechce. Snažím se najít rovnováhu a harmonii ve všem konání. Jsem ve věku, kdy už se nechci do ničeho nutit a chci se věnovat tomu, co mě naplňuje a těší. Toužím se obklopovat pouze lidmi, kteří nejsou negativní a dokážou mě něčím obohatit a na vzájemném principu reciprocity se snažím i já na ně kladně působit.

Nakonec nejraději jógu cvičím doma podle videí Zuzany Klingrové, nebo Yoga with Adriene na youtube. Tyto dvě cvičitelky mi nejvíce vyhovují.  Navíc je pro mě výhodné, že nemusím nikam jezdit a zacvičit si, kdykoli mám chuť. Teprve nyní jsem schopna se naprosto oprostit od jakýchkoli myšlenek a dechová cvičení jsou pro mne přínosem, ne utrpením. Jóga je součástí mého života, pomáhá mi se zklidnit a odreagovat se od mé práce, která je velice psychicky, ale i fyzicky náročná.

Každého motivuje k začátku praktikování jógy něco jiného. Někdo se chce zklidnit, naučit dýchat, zrelaxovat organismus, někdo chce zhubnout a někomu připadá cvičení jógy prostě in. Já osobně bych doporučovala jógu všem.

Mě naučila být klidnější, nejednat tak emotivně, nezávidět ostatním, být spokojena s obyčejnými věcmi, poučit se ze situací, které život přináší. Jóga, stejně jako umění, povznáší lidského ducha, jelikož je mnohotvárná, plastická a nezná žádných omezení. Nezáleží na tom, jak dokonale jednotlivé asány provedeme, ale jak je procítíme, jaký mají vliv na naše tělo, orgány a mysl.

A jaká byla vaše cesta k józe? Jak vás ovlivňuje ve vašem životě?

 

Komentáře (0)