Radost za všechny peníze

Je první třetina dubna, další příchod jara, další krásný den se pomalu začíná halit do stmívání a co nevidět se překulí do svojí magické části s oblohou posetou hvězdami… Skrze velké okno pozoruju z gauče zabalená do deky naduté šedomodré mraky rychle plující od západu po obloze. Dnes neuvidím západ slunce. Bude přikrytý tou těžkou peřinou hustých mračen, ale bude tam. Jako tam byl včera, jako tam byl před rokem a bude i za sto let.

Některé věci zůstávají na svém místě nezávisle na ubíhajícím čase, stejně jako naše radosti, touhy, vášně… a věci, které v nás vyvolají určitý druh nadšení a my ani nevíme, proč. Připomenou nám něco, čím jsme a kam jsme přitahováni…

Před pár dny jsem byla na výletě v Praze. Tím, že jsem se na čas uchýlila do měkké náruče Jižních Čech, se někdy cítím přímo přitahována potřebou nasát ruch velkoměsta a tak z čistě spontánního popudu nasednu na dopolední vlak a nechám se přenést z lesů a hájů přímo do víru zaprášených ulic skrz naskrz prosycených hlukem, hustým davem lidí a stresem, ale také kulturou, kavárnami, parky, výlohami, možnostmi koupit si třeba kousek pizzy přímo na ulici i v jednu po půlnoci… a nebo taky nesmyslně drahý tlustý časopis v cizí řeči. Konkrétně jeden časopis a konkrétně ve španělštině.

Už nejednou jsem zmínila tuhle svojí dalo by se snad říct „úchylku“. Tuhle vášeň ukrytou na lesklých stránkách inzerujících předražené kabelky a šaty a taky publikujících tak nádherné fotky, které vás jako mávnutím kouzelného proutku přenesou na druhý konec světa do míst, o kterých jste si před tím ani netoufli snít.

Zatoužila jsem po novém svěžím vánku. Po novém čísle. A tak jsem svůj směr procházky přizpůsobila tomuto malichernému a zcela nepotřebnému cíli. Jenže – co je ve skutečnosti to nejpotřebnější? To, co v našem srdci vykouzlí radost, ten hřejivý pocit, co nahradí všechny kabáty na světě. Konečně jsem se octla u novinového stánku, jediného v Praze, o kterém vím, že tam najdu přesně to, co hledám. Zmínila jsem se o tomhle objevu už v jednom předchozím článku, protože to rozhodně stálo za to. Zrovna jako teď.

Byla jsem zvědavá, jestli se uvnitř stánku setkám s tím samým prodavačem, se kterým minule. Byl tam. Stejný jako při předchozím setkání. S vizáží bezdomovce a s tím nejsrdečnějším úsměvem, se kterým jsem se za poslední dobu v nějakém obchodě v Čechách setkala.

„Co pro vás můžu udělat?“ Zasmál se na mě pán v maskáčové bundě skrze prameny svých mastných vlasů a chybějícím zubem.
Nejradši bych ho samou radostí, že je stále na svém místě, objala.
„Prosila bych španělské vydání Vogue, jste jediný, který tenhle časopis má,“ svěřila jsem mu své přání a srdce mi začalo zase bušit o něco rychleji při přestavě, že už za chvíli si tohle číslo ponesu hrdě pod paží.
„Vážně ho chcete? Víte, kolik to stojí?!“ Vypálil na mě pán spontánně, aniž by mu úsměv zmizel z tváře.
„Vím, přišla jsem si speciálně pro něj. To, co je na těch stránkách za ty peníze rozhodně stojí!“
„Tak jo, tak mě budete muset navigovat, já ho mám až někde v rohu, protože ho nikdo nechce. Vy umíte španělsky?“
Dal se pán bez dalšího otálení do pohybu a já mu gesty naznačovala, kde asi má časopis umístěný, aby ho mohl vytáhnout z výlohy. Když uviděl zadní stránku obálky, na které byla krásná reklama na luxusní make-up značky Yves Saint Laurent, řekl:
„No jo, tyhle reklamy, to mám rád, to jsou krásný fotky.“

Přesně jako vloni. Tohle byste od takového člověka rozhodně nečekali, jenže já už věděla, že za tím zevnějškem skrývá něco víc, než zálibu ve fotbalu nebo několika půl litrech piva. A přesně na to jsem se těšila, že mě zase něčím překvapí, že mi zase předá nějaké poselství. Tam, uprostřed davů kousek od Václaváku.

„Já vím, že na to nevypadám, ale mám moc rád módu a takovýhle reklamy a časopisy, to já si prohlížím moc rád. A proč zrovna španělský Vogue? Mě by napadlo, když móda, tak to spíš Francie, ne? Paříž a tak…,“ začal se pán rozvášňovat. Nádhera!

„Já miluju Španělsko, a jejich móda, přijde mi, že do toho dávají víc života… že to není tak vážné. Vlastně stejně jako Itálie…,“ odpověděla jsem mu, jako když si povídám s nějakým starým známým sdílejícím stejnou zálibu v módě.

„No jo, to je fakt… Taliáni… ha ha,“ zasmál se na mě zatímco si listoval mým budoucím časopisem. „Ty si taky umí užívat života… Někde jsem četl, že Mussolini říkal, že za války, když odbyla pátá hodina, bylo to, jako by skončila šichta ve fabrice. Vojáci to prostě zabalili a šli domů. Němci z toho prý byli hotoví, ha ha ha! Prostě jako by se nechumelilo…,“ smál se dál při té představě, že odbytím páté hodiny odpolední Ital doslova odhodí flintu do žita a pádí do sebe naklopit svoje povinné miniaturní espresso.

Snad tomu můžu věřit, že i v tak těžkých časech mohli dát přednost prostému užívání si života místo nesmyslnosti jeho ničení.

Chvíli se tam s pánem ještě bavíme a smějeme a pak už se nemůžu dočkat, až se i já usadím na nějakou zahrádku a objednám cappuccino s hustě našlehanou pěnou a dlouhé minuty se budu kochat pohledem upřeným mezi řádky a nechám se unášet na vlně fantazií o dalekých krajích, šumícím moři, šustění palem… a užiju si tu svojí „nepotřebnou“, avšak tolik potřebnou rozmařilou radost, která mě nabije energií a nápady do dalších dní i nocí… A ke které se budu moct vracet v každém okamžiku, kdy znovu zalistuji stránkami pokrytými drobnými písmenky slastně znějící španělštiny.

Komentáře (0)