Duchovní cvičení šálkem kávy

Právě před chvílí jsem se krásně pobavila sama sebou. Ještě teď se směju. Smích léčí. Je dobré se smát. A říkat pravdu taky. Myslím, že pravda taky léčí.

Je krásné odpoledne a já jsem na procházce městem. Městem Praha. Kde si užívám pár červnových dní plných zeleně a teď už sem tam i sluníčka. Jak si ho zase vážím, po tom, co se nám tu několik předlouhých dní neukázalo. Po mé návštěvě Azurového pobřeží, kde je nebe pořád krásně modré, byly tyhle dny zahalené do všech odstínů šedé jako návratem o několik měsíců zpět. Ještě že tu máme ty kavárny! Útulná provoněná místa, kam se utíkám schovat před nepříznivými vlivy zamračené oblohy a zamračených tváří. Někdy mi připadá, jako by se počasí přímo zrcadlilo v lidských tvářích tohoto města, nebo že by to bylo naopak?

Navzdory všemu, svítí nebo ne, já se smát nepřestávám. Vykračuju si ulicemi, ať už někde u moře, v Paříži nebo v Praze, stále s úsměvem na tváři. Nedělám rozdíly, vždyť všude je tak krásně! Je to jenom otázka nastavení v hlavě, na co zamířím svoje myšlenky. Je to jenom na mě, moje volba, moje pocity, můj zamračený nebo usměvavý obličej. Volím ten úsměv, rozhodně prospívá zdraví a kdo by nechtěl být zdravý! Já ano! Dobře, přiznávám, že i já mám dny, kdy o ten úsměv sama se sebou bojuju a hned je mi líp, když se mi podaří aspoň úplně malinký, nepatrný úsměv nakonec vykouzlit.

Sháněla jsem nějaké knížky a potom za odměnu jsem si slíbila dobrou kávu. S knížkami v tašce, zamířila jsem si to na jedno náměstíčko, okolo kterého jsem dnes už šla a kde mě zaujala jedna kavárnička se stolky postavenými přímo na chodníku. Přesně na něco takového jsem měla náladu. Volnost, vzduch, rozhled, příslib dobré kávy… Paráda! Takže jsem zamířila právě sem.

Těch pár roztomilých místeček bylo stále neobsazených. Tuším že snad proto, že působily tak trochu odlišně od ostatních zahrádek… Pár židliček na otevřeném prostoru přitahující pohledy kolemjdoucích jako nahozená udička. Nejdřív mě také napadlo, že tu budu jako pěst na oko, ale pak jsem tu myšlenku okřikla, něco takového by mě někde u moře v životě nenapadlo. Dost. Místo se mi moc líbí a nenechám si to zkazit. Takže jsem si k jednomu stolku sedla.

Milý pán uvnitř už mi připravoval capuccino a já jsem si mezitím užívala pocit, že sedím venku a je krásné odpoledne. Pán s úsměvem přinesl kávu, vypadala nádherně. Dokonalý okamžik.

Až do chvíle prvního doušku. Znáte to, někdy se tak těšíte, až se napijete, nebo zakousnete do něčeho moc dobrého. Navíc, když na to máte třeba už několik hodin chuť a tolik se těšíte, až přijde ten okamžik. Ten konečně nastal… jenže… Káva chutnala opravdu příšerně. Musela jsem se hodně ovládat, abych nevyplázla jazyk, jako to dělají kočky, když se něčím začnou dávit. Kouzelný okamžik se rázem rozplynul a já v hlavě začala řešit, co s tím.

Říct, neříct. Jak často vrací zákazník kávu, která nejde vypít… Dala jsem tomu ještě pár šancí. Nemohla jsem věřit, že něco tak hezkého může tak příšerně chutnat. Ale co, všem hlásám, že pravda je vším. To platí i teď. Nebudu přece utrácet svůj čas, peníze, myšlenky na něco, co mi opravdu nechutná. A navíc, když se mi něco nelíbí a neřeknu to, usadí se to ve mně a můžu z toho ještě onemocnět, tomu taky věřím. Člověk má říkat všechno, jen tak může jít dál, čistou cestou, růst. Sebrala jsem síly, svoje tašky a ten šálek kávy a odvážně vykročila vstříc pravdě, svému duchovnímu růstu a potažmo i fyzickému zdraví.

„Ehm…“, trochu jsem zakašlala, aby si mě pán všiml. Milý úsměv mu nezmizel z tváře. Naštěstí. I když už musel tušit, o co mi půjde. Je to profesionál.

„Chvíli jsem s tím venku bojovala, ale pak jsem si řekla, že si to nenechám pro sebe. Ta káva se nedá pít. Tedy, nevyložte si to špatně, mě nechutná…“, začala jsem vysvětlovat, sice trochu krkolomě, ale šlo to líp, než jsem si představovala. Pán se i přes tu informaci dál usmíval, jako bych naopak tu kávu chválila.

„To nevadí, to se může stát… chcete jinou?“ Vida, za pravdu mi nikdo hlavu neutrhne, dokonce můžu dostat další kafe!

„Ne, ne, to ne… díky… já spíš, jsem vám to chtěla říct, jestli třeba nemáte něco s mašinou nebo tak…, ale může to být jen můj pocit, je hrozně hořká a na konci je tam něco takového…“ a konečně jsem napodobila tu kočku, nic výstižnějšího mě nenapadlo.

Pán mojí názornou ukázku decentně přešel a jal se mi ochotně vysvětlovat, že mašinu mají zrevidovanou a kávu prvotřídní, že asi nejsem zvyklá na takovou kvalitu… No… Já spíš zastávám názor, že každému chutná něco jiného. Ale pán si nedal říct a musela jsem ještě ochutnat malé silné espresso bez mléka, které bleskově vymámil z naleštěné zrevidované mašiny. Bylo to o něco lepší, než verze s mlékem, ale ve mně pořád vyvolávala ten stejný kočičí reflex… Už jsem to nemohla dál pokoušet, i když mi pán nabízel, že mi udělá další capuccino, nebo jakoukoliv kávu a samozřejmě nic z toho nebudu platit. Moc jsem si vážila jeho snahy o udržení si spokojeného zákazníka, já jsem se ale už těšila jinam. Ještě jednou jsem poděkovala s příslibem, že snad někdy příště „ale už bez mlíka“ a pokorně se odporoučela ke dveřím.

Když už jsem byla ve dveřích, najednou za mnou pán vyběhl, lekla jsem se, že snad přece jen budu muset podstoupit další kolo ochutnávky, ale místo toho mi cosi odlepil ze zadní části kalhot… Byl to takový ten polštář o rozměru zhruba 40x40cm, co se dává na židle. Přilepil se na mě tam venku na židli suchým zipem tak pevně, že se mě držel celou tu dobu mojeho boje za pravdu a dokonce se mnou chtěl odejít domů. Já jsem si v zápalu situace vůbec ničeho nevšimla! Takže jsem tam celou tu dobu stála u baru s tím polštářem přilepeným na zadku, chytrolínsky filosofovala nad kvalitou té či oné kávy a sem tam k tomu předvedla kočičí dávicí reflex… Paráda! Hotová Bridget Jones v akci…

Ale co, i přes to všechno jsem na sebe hrdá, že jsem řekla pravdu a že jsem tam místo toho neseděla se zamračeným obličejem naštvaná na ten šálek kávy přede mnou. Už se zase směju, můj duchovní růst i fyzické zdraví mohou dále vzkvétat a ta dobrá káva za odměnu na mě dneska určitě někde čeká.

Komentáře (0)