Jako na zavolanou!

Vždycky jsem si přála strávit aspoň pár dní v jižní Francii, na pobřeží, které se právem nazývá „azurové“. Ztratit se v kudrnatém francouzském jazyce i prostředí, jen tak být, pozorovat, zažít něco nového. Přála jsem si ale jet sem ne jako úplně klasický turista v teniskách, khaki šortkách a mapou v ruce. Alespoň trošku víc proniknout pod povrch, pozorumět zvykům, proč třeba žádné ráno nezačne, dokud si pravý Francouz nevypije svoje kafé doplněné o croissant právě vytažený z trouby jeho oblíbeného pekaře (jinam by pro něj nešel).

Věřím, že když si něco hodně přejeme, jednoho dne se nám to splní. A tak jsem tady, na malém poloostrůvku kousek od Nice i Monaca plném přírody, pěších cestiček lemujících celé pobřeží, neuvěřitelných vůní, zpěvu ptactva a 100%esence relaxu ve vzduchu. Nikdy jsem o tomhe místě neslyšela, až poprvé před necelými třemi týdny, když mi zavolala kamarádka, jejíž telefonát vždycky znamená příslib nějakého dobrodružství. Stačí vidět její jméno na displeji a už vím, že se bude dít něco neobyčejného.

Znám jí už dlouhá léta a vždycky mi k ní seděla představa (a nejsem sama), že patří do Francie. Kromě toho, že Francii miluje, má v sobě opravdu něco nespecifikovatelně francouzského. I když žila několik let na Mallorce, láska k Francii jí nikdy neopustila a už několik zimních sezón odjížděla pracovat do francouzských hor. Vždycky mi nabízela, ať ji přijedu navštívit, že mě to bude stát jenom cestu, bydlet můžu u ní a užít si do sytosti zimní pohádky. Jenže, já jsem se narodila jako plážový tvor a hory, ačkoliv se mi líbí, se nikdy nestaly mojí vášní. A tak jsem její vřelou a jistě báječnou nabídku nikdy nevyužila. Vloni na podzim, když zase odjížděla na svoje milované hory, znovu zopakovala svoje pozvání. Jen tak z legrace jsem jí řekla:

„Vždyť víš, já na ty hory tolik nejsem… Ale až budeš bydlet na azurovým pobřeží, zavolej mi a jsem tam hned!“. Obě jsme se tomu smály.

A já jsem se smála ještě víc toho večera, kdy mi z toho Azurového pobřeží opravdu zavolala! Neviděly jsme se od podzimu, ani jsme o sobě moc nevěděly. Žila jsem v představě, že po zimní sezóně se zase vrátí na ostrov, ostatně ona do nedávna také.

„Ahooooj, jak se máš a kde jsi?“, uslyšela jsem v telefonu rozesmátý hlas, v němž se už dalo tušit, že má něco za lubem.

„Zrovna na návštěvě u mamky, prší tady, brrrrr… Kde jsi ty, pořád na horách?“, čekala jsem, co přijde.

„Jsem na Azurovým pobřeží, tak ti voláááám“, smích na obou stranách, neskutečný údiv na straně mojí, srdce mi úplně poskočilo. „Zrovna jsme se s kamarádkou přistěhovaly, nevracím se zpátky na ostrov, spontánně jsme se rozhodly, že to zkusíme tady!“, další vlna smíchu. Co víc by člověk mohl v takové situaci dělat, než smát se jako blázen. Protože jí dobře znám, v tu chvíli už jsem věděla, že mi nevolá jen, aby mi tu skvělou zprávu oznámila. Věděla jsem, že se právě plní jeden z mých nádherných snů.

„Nechceš na chvíli přijet???“ Opravdu zazněla tahle kouzelná věta! Tentokrát ne s pozváním kamsi do mrazivých hor a v mé představě nevlídných hor, ale opravdu na Azurové pobřeží! Nerozmýšlela jsem ani sekundu s odpovědí. Co kdyby si to rozmyslela!

„Jasně! Dorazim! Kdy?“, vychrlila jsem ze sebe, protože vím, že taková šance přichází jen jednou.

Pak už následovaly jen další vlny smíchu, vzájemné podivování se nad tím, jak člověk opravdu nikdy neví, kam ho kroky zanesou a tak, že život je úžasný. Byl pátek, našla jsem si letenku s odletem hned na čtvrtek ráno. To byl nejbližší možný termín, abych stihla zařídit vše, co jsem před odletem musela a pak už se jen plně oddala těšení se na dva kouzelné týdny u svojí bláznivé kamarádky na mém vysněném Azurovém pobřeží.

Věřte svým snům, i když nevíte, jak by se Vám mohly splnit, Vesmír si vždycky najde tu nejlepší cestičku, jak Vám ten sen splnit a ještě Vás u toho pobavit.

Komentáře (0)