Na hrázi snů

Úžasný okamžik na hrázi jednoho z bezpočtu jihočeských rybníků a rybníčků… Pozoruju odlesky vodní hladiny na listech stromů, záblesky léta a štěstí pro každého. Stačí si na chvíli sednout a nachytat je do kapes do zásoby. Je dost pro všechny, kdo se na cestě zastaví…

Dojela jsem sem na kole. Na stezce mě houfně předjížděli cyklisté v závodnických dresech a s vypjatými výrazy v obličejích. Nedovedu odhadnout, jestli měli z jízdy opravdu takovou radost a požitek a byli z toho úplně bez sebe, nebo se jim chtělo hodně na záchod a ten soustředěný výraz patřil spíš onomu naléhavému pocitu.

Je tu božský klid, který „ruší“ jen radostné štěbetání v obřím hejnu kachen, ladně se pohupujícím na vodní hladině. Vysoké břízy a duby naklánějí nad tu hladinu své vznešené kadeřavé koruny a pyšne se v ní vzhlížejí. Míst k sezení je tady dost… V ráji uprostřed zeleně, na měkkém polštáři z trávy, pod zářícím sluncem na modré obloze.

Jen čekám, kdy mi za zády zařinčí kola opravdového kočáru, ozve se prudké „Prrrrrr!“ a sotva se vůz zastaví, z malého okénka, ozdobeného blankytnou nadýchanou záclonkou, se zvědavě vykloní hlava princezny s napudrovaným obličejem a pihou na tváři a nebeským hláskem ze sebe urozeně vypraví: „Ááááách! Trés belle!“. Promluvila by samozřejmě francouzsky, jako správná aristokratka.

Zvědavě a pomalu, abych tajemné návštěvníky z minulosti nevyplašila, se otočím za sebe, protože jsem právě v dálce zaslechla skřípání štěrku na cestě… Ale moje romantická fantazie se ihned rozplyne jako obláček a místo kočáru mi za zády prosviští další cyklisté a skupinka bruslařů zase s těmi vypjatými výrazy ve tvářích. No, asi opravdu chvátají na ten záchod, pomyslím si trochu zklamaně, když vrátím svůj pohled zpátky na hladinu. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč tady sedím úplně sama a nikdo jiný se nepřidá, aby se se na té svojí projížďce aspoň na chvíli zastavil a pokochal se tou neuvěřitelnou krásou…

Ale pak z nitra zaslechnu takové malé „okřiknutí“ a připomenutí, že přece co já vím o druhých a tom, co je baví, nebo jim přináší radost. Není přece mým posláním kohokoliv soudit, nebo zamýšlet se nad tím, proč dělá to nebo tamto… Každý jsme jiný… Důležité je, aby každý dělal přesně to, co v daném okamžiku cítí, že je pro něj to pravé. Ať už je to meditace uprostřed bujné přírody, nebo divoká jízda autem v ulicích pulsujícího velkoměsta…

A právě proto tady já sedím, protože mi to přináší radost. A když se tak nad tím zamyslím ještě víc do hloubky, vlastně jsem moc ráda, že tady sedím sama a nikdo mě neruší!

Usměju se pro sebe a další závodníky už kolem sebe nechám prosvištět bez povšimnutí a bez všech jízlivých poznámek v mojí mysli… Cítím se hned o hodně lépe! Doopravdy nerušená. Svobodnější. A pak už se ponořím zpátky do svého rozjímání a snění o modrém kočáře s bledou princeznou, která možná ještě dorazí a když budu mít štěstí, pozve mě možná z pouhého rozmaru na odpolední šálek kávy přímo na nedaleký pohádkový zámek… Kdo ví… Každopádně, když se nebudu rozptylovat tím, co dělají druzí, mám větší šanci, že tu prinzeznu ve svojí rozptýlené mysli, neprošvihnu.

Krásné léto plné snových chvilek, cest, zastavení, jízd, pozvánek na zámek… přesně to, co kdo chce.