Astéja neboli nekradení

II.37 Asteya Pratisthayam sarva ratnopasthanam.

Uskuteční-li člověk dokonale nepřivlastňování si cizího majetku, pak všechny klenoty k němu přistupují.“ Pataňdžali – 2/37

Po nějaké době se opět dostávám k jógové filozofii podle Pataňdžaliho, a to konkrétně k třetímu doporučení ze souboru Jam (rad, jak žít v souladu s okolním světem) – k Astéji. Astéja se běžně překládá jako nekradení nebo nepřivlastňování si cizího a já si vždy vybavím známé:„Nepokradeš“, jedno z deseti biblických přikázání. Ať už tuto myšlenku nepřivlastňování nalezneme v křesťanství, hinduismu nebo v jógové filozofii, svým obsahem má toto doporučení pro nás a dnešní dobu hluboký význam. Její uplatnění je stejně jako v ostatních případech Jam a Nijam širšího charakteru a neomezuje se jen na (ne)kradení materiální, která nás zprvu napadne.

Samozřejmě už od mala víme, že krást je špatné, že se to nemá dělat a rodiče a životní učitelé nás k dodržování této zásady velice pevně vedou. Většina lidí tak toto doporučení z materiální stránky dodržuje, jsme k tomu tak vychovávaní. Ale co když součást nepřivlastňování tkví ještě někde jinde? Například v naší mysli? V tom po čem toužíme a nemáme? V závidění druhým? Astéja by se také dala volně vyložit jako neulpívání na cizích věcech a nebažení po nich.

Dnešní svět je zaměřen vysoce materiálním směrem, stále na nás všude útočí reklamy a sdělení, že je potřeba mít co nejperfektnější kuchyňskou linku, nejvýkonnější elektrospotřebiče, designový mobil nebo stylové oblečení. Potřeba chtíč vlastnit je hnacím motorem obchodních řetězců a prodejců všemožného užitečného i méně užitečného zboží. Z médií se na nás, se stoupajícím délkou reklam, valí stále větší psychologická masáž a my – toužíme.

Toužíme to všechno mít. Ba co více – toužíme mít všechno ještě více než máme, toužíme být perfektní, nejlepší, nejvýkonnější a začneme srovnávat. Sebe s ostatními, pak sebe sami se sebou – s naší představou o tom, jací bychom měli být. Naše mysl rozehraje fantastickou hru ega a k nám přicházejí myšlenky na to, že toho nemáme dost, že náš soused se má daleko lépe než my, kéž bychom měli taky takové bezva auto, jaké má ona a nakonec se dostaneme k tomu, že mu závidíme i jeho život. Pěstujeme v sobě závist. Čím více ulpíváme myšlenkami na „věcech“ cizích, tím více naše nespokojenost (závist) roste (Astéja vede k› Santóši – spokojenosti. Zde se propojují jámy s nijámami).

„Co v sově pěstujeme, to sílí; to je věčný přírodní zákon“. J.W. Goethe

Dalším těžištěm Astéji je nepřivlastňování si cizích myšlenek, nápadů či tzv. know-how. Občas se stane, že někde něco zaslechneme a automaticky si myšlenku nebo nápad přivlastníme a vydáváme ji/je za své (z touhy po obdivu, uznání apod.). Stále je to převzetí něčeho, co není naše. Pěstujme si své vlastní nápady skrze svou kreativitu, vnímejme své myšlenky díky práci s tělem pomocí jógy a nebojme se stát si za nimi a skrze ně si třeba i plnit své sny. Pokud někde zaslechneme myšlenku, se kterou souzníme, buďme upřímní a respektujme jejího tvůrce.

Stejně tak se snažme nepřivlastňovat si cizí emoce, city nebo pozornost druhých lidí. Astéja se promítá i do našich běžných vztahů, především těch partnerských, ve kterých máme často snahu nárokovat si čas, rozhodování i chování našich poloviček. Ze žárlivosti si nárokujeme partnera/partnerku jen pro sebe a tak krademe jeho svobodu. Respektujme jejich potřeby, nepřivlastňujme si druhého, nechávejme volnost ve svých vztazích bez obavy z toho, že o druhého přijdeme. Dávejme prostor a lásku bez strachu a bez závisti.

Sama u sebe spatřuji praxi astéji v každodenním konání. Mám na paměti především známé českém rčení: „Neokrádej sám sebe, ani druhé o jejich čas“. Snažím se tak neztrácet čas s věcmi, které nemohu ovlivnit, cvičím se v tom, abych neokrádala ostatní o čas pozdními příchody nebo tím, že nepřicházím na své lekce a pracovní schůzky nepřipravená.

Praxe astéji se zdá být jednoduchou, ale je to život, který nás prověřuje a zkouší, jak moc pevní ve svých základech jsme. V našem každodenním životě, v běžných věcech, v našem jednání – zkusme vnímat toto doporučení. Cvičme se v tomto umění každý den, mysleme na to, jak jednáme s druhými lidmi, a po nějakém čase se nám může stát, že se náš život stane radostnější a spokojenější.

 

Komentáře (0)