Když trochu víc není málo, a trochu míň tak akorát

Píle a uvolnění – jóga booster z ranku tradice

Každý z nás přišel k józe svým vlastním způsobem, někdo s rozmyslem, jiný v nouzi, další ze zvědavosti, poslední třeba jednoduchým nebo vtipným nedopatřením. Řada z nás si pak upřímně není ani jista, zda za jógou vůbec šla, anebo to byla jóga, která se zdánlivě bez pozvání vloudila. Možná je to „Jedno“. Jakmile se k józe těsněji přiblížíme, ať chceme nebo ne, seznámíme se i s některými paradoxy, které obsahuje, a jimiž dráždí naši mysl spolu s koncepty, s nimiž je zvyklá pracovat. „Jak se uvolnit v ásaně, když je to taková dřina! Jak pustit ambice, pokud se chci zkrátka zlepšovat! Jak mít čas sám na sebe a svoji praxi, a nebýt přitom sobecký! Jak nikdy nelhat a nezraňovat… Pataňdžali, a možná i celá plejáda fousatých tantriků a vlasatých tantriček, kteří mu v čase předcházeli, se dodnes nad touto lidskou rošádou zmatených hledačů a nejistých jogínů, možná v kole věčnosti srdečně baví, kdesi na pomezí ákášického prostoru. Legrační to je, o tom žádná. Jak ale formovat vlastní praxi tak, aby nás co nejlépe, zpětně formovala? Jak růst uvolněně, bez honby za krásou květu, jak nezakrnět a neuvadnout u kořenů? Jóga naštěstí skrývá jednu nápovědu, a ten nejvšednější život každodennosti, ji krásně a ušlechtile potvrzuje. Tou nápovědou jsou dvě hesla: abhjás a vajrágja.

Safraport, let it flow, let ig go!

Slova abhjás (disciplína, trénink a upřímná vůle) a vairágja (odstup, nadhled, nepřipoutanost), jsou zlatou nití jógové praxe. Velmi jemným prvkem, který dokáže všechny její dílčí aspekty hezky pospojovat. Jsou definovány jako prostředek k dosažení právě onoho zakouzleného „úsilí bez úsilí“, jež činí jógovou praxi čistou a uvolněnou. Dovolte mi osobní vyznání. Před několika měsíci se mi změnil život. Tedy jeho kulisy, a způsob prožívání celé řady souvislostí. Narodil se mi syn. Nebudu vás dojímat upřímnými a sytými slovy, v marné snaze vystihnout, jak klíčový moment to v životě ženy-jogínky byl,a stále je. Jak ostrý a jasný střet s absolutní autenticitou prožívání dítě, změnil kontury mého, jinak vcelku tekutého myšlení a uvažování o nejrůznějších věcech. Ani tím, jak je zrození nové bytosti a zhmotnění večnosti v malém, a stále se rozpínajícím těle, nadaným vědomím, zázrakem. Ehm, řeknu jen následující – spolu s jeho početím, v mé jógové praxi započalo něco docela nového. S jeho narozením, jsem se nepřestala sama dále rodit. Co den, to další porod či obroda. Proces, vyžadující více a více usilí, které jde skutečně lépe tehdy, když se pokorně zastavím, abych si uvědomila, že nahled, odstup a „odvaha žít, co je k mání“ (vairágja), je vůbec ten nejlepší trénink (abhjás). Na začátku mateřské jízdy další fází mé osobní sádhany (praxe), mne uprímně několikrát lapila slabost. Světe div se, i po letech jógové praxe něco jako prachsprosté volání ega, doplněné fňukáním nad náhlým opuštěním těžce vydobité zóny komfortu. Na jistý čas prostě nebyl prostor (a už vůbec ne energie) pro hluboké mediatce před rozbřeskem, dlouhou a ničím nerušenou praxi náročných ásan, k nimž jsem se po letech dopinožila, k pečlivému psaní meditačního deníku a jeho ilustrování tuší a pastelem, k psaní básniček na okraj stránek, k pránajámě na prahu noci. „kruci, je tohle nějaká divoká forma tapas (odříkání)?“, ptala jsem se sama sebe. Nikoliv. Byla (a je) to zkouška zralosti. Test umění nelpět, test odvahy být a žít naplno tam (a to), kde a kým jsem. Žít pro danou věc tak jak je – nahatá a ukřičená, ne její budoucí, hypotetické možnosti. Skrze novou situaci, tak vykrystalizovala i zbrusu nová zkušenost a procitnutí. Vděk, pokora a láska ke všem „omezením“, která jsem se naučila vnímat jako „vymezení“ toho, co je právě zde, a s čím se mám snažit plně pracovat.

Upřímnost a uměřenost

Tam kde jsem dnes, žiji s přesvědčením, že jóga je o kultivaci pozornosti ve všech tělech (i těch mentálních a duchovních), které máme k dispozici, a se kterými se učíme spolupracovat, ve kterých se učíme žít. Úsilí bez úsilí není myslím ani tak ušlechtilý cíl, jako spíše stav, který k sobě můžeme přizvat tím, že mu nabídneme vhodné prostředí skrze uvolnění. Uvolněním vlastních ambic, občasným uvolněním zažitých způsobů, otevřeností vůči tomu, co je zde, a co leckdy nevidíme v plné kráse, protože jsme zvyklí dívat se jiným směrem. Moje nenáročná a upřímně míněná rada do jógové praxe tedy zní: „Uvolněme se, nelpěme, buďme trpěliví, a pěstujme píli tak, abychom k sobě dokázali připustit možnost: že méně, může být v naší jógové praxi leckdy více (než po sobě tvrdohlavě chceme), anebo že trochu víc(než se nám líbí), může být třeba tak akorát.“Uvolněné léto všem Barbora Hu (Bindu Yoga Studio)