Siriuse už vidím aneb mé psaní

Ráda píši. Neskutečně mě samotnou baví a naplňuje přenášení mého vnitřního neandrtálce, mé fantazie, pocitů a citů na papír. Moje samotka, tedy domov. Tak jako většině i mě se stalo psaní terapií a to nejvíce, jak jinak, než v období, kdy jsem byla gravitací nejvíce tlačena na Matku Zemi a (za)tlačena do formičky, kam jsem se nevešla. Před třemi lety se mi stala slova prvním tepem mého bytí a já našla krajinu svého srdce, která je ryzí. Začala jsem psát básně.

Jako mladší já jsem skládala převážně humorné básničky ke svátkům a narozeninám mých blízkých, kde tvorba měla především vyslat bohulibý zvuk z jeskyně ústní a pomačkat srdce. Psaní básní, nebo jak já spíše nazývám, mého automatického textu, bylo jiné. Bylo pro mě o mě. O všem, co mě tvarovalo a tvaruje, jak to ve mě zní, jakou to má vůni a (pa)chuť. Žádné vlažné období. Ani jsem sama netušila, jak mě tvorba spolkne v jakoukoliv hodinu, při jakékoliv situaci a už vůbec by mě nenapadlo, co ve mně rozvibruje a jak to bude doznívat. Občas, tedy upřímně řečeno často, mě to trklo řádně. Začala jsem myšlenkám dávat podobu. Podobu psanou. Oblékala jsem je, šperkovala a zdobila dle toho, co ve mně v onu danou chvíli vyvolávaly a co si zasloužily. Někdy křičely, někdy šeptaly, někdy se mnou nemluvily, ale garde mi dělaly neustále a velmi intenzivně. Zastavovaly mě na přechodu pro chodce, nejednou mě nechaly přejet na jinou tramvajovou zastávku, ohýbaly mi a měnily tvar kůže na prstech, nechaly mě plakat, smát se i zvracet. Prostě chtěly mou pozornost.

Po napsání první básnické sbírky “Krásu žádající”, která vyšla díky mému vzácnému kamarádovi, jsem se cítila lehčí. Minulost se stala minulou a stavům prožitým praskly šaty a nahota byla najednou tak příjemná. V tu chvíli už se však v přítomnosti formovalo něco nového díky tomu, že staré odešlo. Vznikl prostor, který toužil doplnit. To už se tak nějak dělo beze mě, skrze mě. Na Nový rok již tradičně odlétám s mým zeleným srdcem do Irska a to nejen díky mému úžasnému partnerovi, ale také díky tomu, že dělobuchy zde nemají šanci. Ticho je mi více a více sympaťákem. O půlnoci jsem požádala svého drahého, jestli si můžu dát novoroční koupačku, jako očistu po šťavnatém roce a ještě šťavnatějších Vánocích. Moc šťávy mě překyselilo a tak jsem potřebovala sůl. 

Sůl Irského moře. Byla jsem odvezena na pláž pod dům Paula Hewsona, což už bylo očistné samo o sobě 🙂 Chvíli jsme stáli s mým přítelem na pláži a já mohla oči nechat na třpytivé záři, kterou mi pan Měsíc přichystal cestičku. Napravo nikdo, nalevo nikdo, za námi nikdo, před námi nekonečná modř. Moře. Zvuky moře jsou v noci intenzivnější, když denní podívanou pohltí propast tmy. Vím, proč tam ta láska z mé strany k vodě je intenzivnější a modřejší. Prostá touha po nekonečném široširu. Můj přítel však na rozdíl ode mě koukal vzhůru k nebi. Většinou to tak máme, jdeme spolu, ale každý kouká jinam. Má rád hvězdy. Začal mi jmenovat souhvězdí a já nevěděla, jestli mé rty chtějí být fialové pro něj a má kolena se třepou z té romantiky, nebo jednoduše zimou.

Jedna z hvězd, která byla poctěna a pozornost jí byla věnována, byl Sirius. Psí hvězda. Nejjasnější. Tolik se do mě ten okamžik otiskl, že hned vtiskl nápad, který jsem si však uložila v srdci do mého malého, psacího šuplíčku z teakového dřeva s takovou tou barevnou úchytkou koupenou v Marrakéši. Byl čas jít. Vydat se cestou (do) vody. Ťapala jsem si třpytivou cestičkou přichystanou. Záda, jako vždy, mi chránil můj přítel, no a Bonův dům též. Vlny zkoušely sílu mého středu těla a zima byla zvědavá na efekt mého každodenního osvěžování. Když odbyla půlnoc a já ve všech možných odstínech fialové, do které jsem byla zahalena, vracející se k důvodu mého srdce zezelenalého, jsem si okamžik usadila ještě hloubš. Nad Dublinem začaly vzlétat lampióny. Dosvítily, co ještě zůstalo zhasnuté. Kromě náruče mého muže, teplé horké vody a dek mě zahříval pocit Siriuse. Ne a ne mě (o)pustit. Já se rozepsala. Jinak.

Sirius mi dal chuť psát o tom, co se děje aktuálně, což byla diametrální změna. Rok jsem psala. Někdy každý den, někdy jednou za čas, někdy vůbec. Slova přicházela a odcházela. Byla hutnější než v první sbírce, byla svobodnější, drzejší, ostřejší, zamilovanější, půvabnější, něžnější, zvrácenější. Ale stále byla (se) mnou. Každý máme svou terapii, která nám pomáhá tu neekologickou hrubou energii kolem nás/v nás obrušovat a jediné podstatné je jí naslouchat.

Jak jsem řekla na mém křtu, nevím, jestli je to dobré nebo špatné, ale jsem to já a to je podstatné. Třeba si v něm najdete to, co zrovna potřebujete slyšet/číst. Mé básně definují můj prožitek, jeho pestrost. Odráží mé vnitřní vnímání, ke kterému jsem mohutně otevřená, a které mi přináší volnost a přirozenost. Probouzí citovost a citlivost. I kdyby mé letadlo plné slov, které lítá do všech stran světových zabloudilo, vždycky nějak samo doletí až sem, k zelenému srdci s gelovou tužkou ve stejném odstínu. Já nám všem přeji, aby nám hodnocení druhých tuto svobodu nevěznilo. Zabaleno. Odesláno.

O Siriusovi slovy Barunky HU

Siriuse už vidím

Sirius odvěce fascinuje svoji září na klenbě noční oblohy. Ve skutečnosti  je však dvojhvězdím. Jeho zář proniká tmou a tma jeho jas zdůrazňuje. Básnická sbírka Siriuse už vidím, v mnoha ohledech odráží tuto symboliku. Rámuje niterené stavy a pohnutky autoričiny duše, skrze zkušenost se světlem i stínem, které se bez sebe navzájem neobejdou. 

Oproti básnické prvotině Krásu žádající, je Sirius v mnoha ohledech jistější a ostřejší, přestože nepostrádá charakteristickou křehkost a něhu autorčina vnímání a projevu. V intimním světle navíc sděluje něco velmi důležitého, tedy to, že lidské prožívání neustále osciluje mezi póly, mezi dnem a nocí duše, světlem a tmou emoce, jasem a stínem lásky. A mezi jedním a druhým je někdy nejasná, pokud vůbec existuje.

Básnický celek Siriuse už vidím nepostrádá jemnost a ladnost, ale neskrývá ani skutečnost, že jeho prožitkové pletivo obsahuje kost i dřeň. Sirius nepadá z nebe, když se rozední a za světla nezpochybňuje tmu.

A to je myslím zásadní pointa, kterou Róisín skrze osobitou hru se slovy sděluje něco velmi důležitého a kterou oslovuje tichý hlas lidského srdce.

Barbora Hu