„DOLCE FARNIENTE!“

Včera večer jsem si pustila film Eat pray love a to hned z několika důvodů. Tak za prvé, moc se mi líbí obsah, o tom, jak hlavní hrdinka hledá svojí zatoulanou identitu během jednoho roku, který se rozhodne strávit na třech různých místech na světě. Tím prvním je Itálie, konkrétně Řím, kvůli temperamentní italštině, výbornému jídlu a umění žít. Tím druhým důvodem, proč jsem si ten film včera pustila je, že jsem se právě z Říma před pár dny vrátila.

Naprosto okouzlená, polapená, chycená nekonečnou spletí oprýskaných uliček se šňůrami barevného prádla, usměvavých tváří, energických gest, života sálajícího snad z každé dlažební kostky v tomhle věčném městě… a to nemluvím o zmrzlině, zázracích z pekáren v židovském ghettu i všude jinde, espressu, pizze… a taky Andělském hradu a mostu, tisíci kostelech a pozůstatcích z dob antických, o které doslova zakopáváte na každém kroku, až už všechnu tu nádheru přijmete za samozřejmost… A to není moc těžké… Horší je potom zase přijmout fakt, že to takhle nevypadá a nechutná všude na světě…

Já vím, je důležité, jak se člověk cítí uvnitř sebe. Když se cítí sám se sebou dobře, je mu potom dobře na jakémkoliv místě. Vím a souhlasím. Ale přece… Neexistují na světě vyjímky potvrzující pravidlo? Že se třeba někde můžeme začít cítit dobře právě kvůli okolí, protože se víc směje a je otevřenější a že se díky tomu začneme cítit líp i uvnitř? A že se nám potom i ten smějící se pocit, který prostupuje celé naše tělo i mysl daří déle nebo dokonce trvale udržet? Asi nemůžu říct, že by tohle nebyla pravda.

Celý týden, co jsem v Římě strávila, jsem se nepřestala usmívat. Většinou se usmívám i mimo Řím, ale ne vždy se okolí usmívá na mě. Někdy lidé hledají důvod, proč se usmívám. Jestli se třeba náhodou nesměju jim… V Římě jsem úsměvy dostávala zpátky. Musím říct, že je to tak obohacující! Nikoho to nic nestojí, ale naplní vám to srdce až po okraj a den, i kdyby zrovna nebyl, je od toho okamžiku zaručeně daleko optimističtější.

Smála jsem se i na všudypřítomné spokojené a dobře vykrmené holuby. Smála jsem se dokonce i v okamžiku, kdy mě jeden z nich zcela spontánně obdaroval „štěstím“. Víte, jak to myslím… Co se říká, když vás po…. pták? Že budete mít „štěstí“… Dostalo se mi ho. Na „štěstí“ jsem měla na hlavě právě nasazenou kapucu… Smála jsem se asi i ve spánku, v pokoji nad ošuntělým náměstíčkem, které se každý večer zaplnilo skupinkami lidí postávajících v hloučcích s pivem nebo skleničkou vína v ruce a tlumeně hovořících na téma Platon a nebo Sokratés, tak mi to připadalo. Působili tak oduševněle a přitom tak obyčejně, přirozeně… Nikdo opilecky neřval, nikomu a na nikoho nenadával a nikdo nevypadal, že by si na cokoliv stěžoval.

Ani když jeden večer silně pršelo a všichni se museli namačkat pod provizorní plátěnou stříšku onoho populárního bárku na náměstí, uvnitř obloženého umakartem. Zpod přístřešku obecenstvo liják spokojeně pozorovalo, jako by to bylo obří plátno v multikině. Každý okamžik, každý detail stojí za pozornost. Život se děje pořád a všude a je škoda před ním kamkoliv utíkat a řekla bych, že toho jsou si místní dost dobře vědomi.

Ráno se v tom samém bárku zase setkávalo snídaňové osazenstvo. Včetně nás. Dostaly jsme od našeho pana domácího na každý den jeden modrý útržek jako od šatny poukazující na náš „breakfast“. Což znamenalo cappuccino a ještě teplý „cornetti“ s cukrovou polevou navrch nebo čokoládou uvnitř podaný přes pult v ubrousku rovnou do ruky. Na talířky nemá nikdo čas, v životě jsou důležitější věci. Ta nejlepší snídaně na světě! Vynesly jsme si vždycky naší snídani ven ke stolku, vychutnávaly božské chutě a pozorovaly římské divadlo.

K nejvýraznějším každodenním figurkám patřila zhruba 80.letá paní v domácích pantoflích a zástěře s několika zuby a nezbytnou cigaretou v koutku úst. I přes tento doplněk se také usmívala. První ráno si sebou přinesla pytlík jakési zeleniny z trhu, kterou začala přímo u stolku a u svého espressa přebírat, jako by byla v kuchyni. Co se jí nelíbilo, upustila s přirozenou samozřejmostí na zem. Kromě mě a mojí sestřenice na ní nikdo nezíral.

Potom skupinka místních dědů, kteří si po přečtení novin, vyskrnutí několika espress vestoje a sdělení „co je nového“ poponesli jeden z chatrných kulatých stolků přímo před náš vchod, pár metrů stranou od zahrádky kavárny, kde zuřivě mastili karty. Občas se strhla i vášnivá hádka, která vyústila jak jinak, než v široké úsměvy na jejich vrásčitých tvářích. Zase se nikdo až na nás nedivil.

Také bylo dost zábavné pozorovat ty, kdo vešli dovnitř a maximálně za 2 minuty zase ven. Ať už to byl popelář, policajt, muž v perfektním obleku, studentka… Mezitím si stačili uvnitř popovídat se známými, vypít espresso a pozdravit se s „Marcellem“, zhruba pětašedesátiletým sympatickým chlapíkem ve vybledlém zeleném tričku, který stál většinou u kasy nebo oprašoval kostkovanou utěrkou ze stolů zbytky po „breakfastech“.

Jde se snad mračit v místě, kde se i obyčejní smrtelníci pyšní jmény filmových hvězd a slavných filosofů? Jde se tam honit za něčím jiným, než za listopadovým sluncem prodírajícím se mezi mraky, na chvíli se zastavit na jednom z kamenných mostů klenoucích se vysoko nad divokou Tiberou, která jako by dokonale odrážela temperament Římanů, nastavit těm paprskům tvář, zavřít oči a nechat se unést melodií produkovanou některým z mnoha pouličních umělců…?

Jak bylo řečeno v jedné scéně z onoho filmu, „my Italové jsme mistři v „dolce farniente“ – umění „sladkého nic nedělání“- umění zastavit se a vychutnat si okamžik. Ať už u šálku espressa, talíře špaget, setkání se s někým známým nebo při pohledu na něco krásného…

… upřímně, tohle umění „dolce farniente“ se nemusí praktikovat jen za hranicemi města Řím, co takhle ty hranice zbořit a pustit stejně jako slunce oknem do domu, trochu „dolce vita“ do našeho života? Potom každá vteřina chutná jako lžička pravého Tiramisu…

Komentáře (0)