Tři fáze putování: hledání, samota, spojení

Skoro každý z nás zná někoho, kdo se na poutní cestu do Santiaga de Compostela vydal nebo alespoň zná někoho jiného, kdo ji absolvoval. Oblíbenost těchto cest tkví především v očekávání, které od nich máme a které se v mnoha případech nenaplní.

Hledání

Hlavním hnacím motorem putování je hledání. Hledáme odpovědi na naše otázky, snažíme se najít smysl života, nové přátele, zážitky a zkušenosti. Odevzdáváme se do náruče neznámého, tajemného a neprozkoumaného a doufáme, že všechno po čem toužíme, se vynoří a my už nebudeme muset sami nic řešit, protože se to vyřeší za nás samo. Neměli bychom se však spoléhat na to, že bez naší vlastní snahy se něco vyřeší. Cesta nám může přinést mnoho odpovědí, ale třeba ne takovým způsobem jakým bychom čekali. Musíme být jen otevření a nečekat nic konkrétního.

Samota

Pravděpodobně hodně času na cestě strávíte sami. Ne, že by kolem nebyli ostatní lidé, ale někdy prostě půjdete sami nebo nebudete mít chuť se socializovat a jediné, co v tu chvíli máte, jste Vy a Vaše myšlenky. A to může být někdy těžké. Být sám ve své hlavě celý den, přemýšlet, hodnotit a přehodnocovat. Často jsme tak ponořeni do vlastní hlavy, že zapomene vnímat přítomný okamžik, krajinu, která nás obklopuje, lidi, kteří kolem nás projdou a všechny ty malé i velké věci, které dělají cestu cestou a ne cílem.

Vždy, když jsme pohlceni tíhou svých vlastních myšlenek, měli bychom se na chvíli zastavit, rozhlédnout se kolem a poděkovat za to, že máme tu možnost zažít tenhle úžasný zážitek, že všechno má svůj důvod a i když někdy nám přijde, že to sami se sebou nevydržíme, můžeme se naučit a dozvědět hodně o sobě samých a být sami sobě nejlepším přítelem. Protože náš život se odehrává teď, v tuto chvíli. Ne včera, ani zítra, ale dnes, právě v tomto okamžiku.

Spojení

Úplně nakonec však přijde to uvědomění. Přestože každý přicházíme z jiné země, mluvíme jinými jazyky a věříme v jiné věci, je tady něco, co nás všechny spojuje. Něco, co přesahuje nás samotné jako individuální bytosti a dává nám pocit sounáležitosti a jednoty. Pocit, že i když si myslíme, že jsme sami, tak nikdy sami nejsme, protože tady vždycky bude někdo, kdo nám pomůže, když to budeme potřebovat.

Protože láska, která nás všechny spojuje, nás přesahuje a i přes všechny odlišnosti jsou v nás všech stejné emoce, stejné touhy a obavy, a všichni chceme od života stejnou věc, najít štěstí.

Zpátky do reality

Nejtěžší po měsíci stráveném putováním pro mě byl návrat „zpátky do reality“. Přestože v průběhu putování ani na jeho konci mi nepřišlo, že bych došla k nějakým závažným životním rozhodnutím, něco si ujasnila nebo uvědomila, tyhle věci začaly přicházet až mnohem později, když jsem se vrátila do svého „starého života“.

Člověku tak nějak dojde, že mu možná bude chybět vidět hvězdnou oblohu každý den, snídat venku při východu slunce i každodenní chození a poznávání nových míst. Ale co mě překvapilo, bylo to, že ty věci, které jsem čekala, že se vyřeší na cestě, přijdou až po ní. A nepřicházely po částech, ale všechny najednou, a proto jsem byla i trochu zaskočená. A vynořily se další otázky a nová uvědomění.

Ať chceme nebo ne, putování nějakým způsobem ovlivní náš život. Možná to bude trvat jen chvíli a možná o něco déle. To nikdy nevíme. Měli bychom však být vděční za všechno, co k nám přichází a naučit se s tím pracovat, i když nás to může v tu chvíli děsit a radši bychom zůstali v pohodlí toho, co známe a co je nám blízké.

 

Komentáře (0)