Zápisky české jógínky z Indie: Týden druhý

Naše učitelka hathajógy si nad plastovým kýblem začíná cpát gumovou trubičku do nosu a spolužačka se hroutí a začíná brečet. Já fascinovaně pozoruju, jak trubička pomalu mizí v nose a vychází pusou. Pak už zbývá jen párkrát zatahat tam a zpátky, trubičku vytáhnout pusou a zopakovat to celé na druhou stranu. Teď je řada na nás.

V pondělí na nás naši vyučující byli hodní a týden jsme začali pomaličku a polehoučku, než v dalších dnech začalo opět trochu přituhovat. Nevím, jestli si mé svaly a tělo zvykly na každodenní nálož jógy už v prvním týdnu, každopádně vstávání kolem páté, celodenní program a neustálé vybíhání a sbíhání schodů už mi nedělá žádné problémy, ba co víc, cítím, že mám mnohem víc energie, než když jsme začali.

Vinyasa bootcamp pokračuje. Prohlubujeme naše schopnosti protahovat a natahovat svaly, otevírat kyčle a já začínám mít obavy, jestli dám nohy ještě někdy k sobě. V úterý už jsem se poprvé dostala i k vyučování ostatních. Odučila jsem meditaci a pozdrav slunci, a protože jsme měli možnost učit částečně v našem rodném jazyce, chopila jsem se příležitosti a odučila jedno kolo v češtině a druhé anglicky. I když je velká část spolužáků z některé z anglicky mluvících zemí, člověk nikdy neví, kdy se objeví na hodině jógy vedenou v češtině. Naše učitelka vinyasy prý absolvovala hodinu jógy někde uprostřed Indie v ruštině. Aneb kolik jazyků umíš…

Jak se tak postupně dostáváme ve všech předmětech hlouběji, dostávám se dál do svého nitra i já. Na povrch vyplývají všechny možné emoce a vzpomínky, věci, které jsem zapomněla nechtěně i věci, které jsem se snažila vytěsnit. Všechno u mě vrcholí v hodině meditace, kterou skoro celou probrečím, a při níž vyplynou na povrch věci, které jsem možná potlačovala a možná se snažila o nich nevědět. Protože většina našich meditací probíhá za tmy, nikdo mě neviděl a já se po hodině cítím mnohem lépe a dobrá nálada se mě drží do konce týdne.

Ve čtvrtek nás v hodině hathajógy čekaly všemi „oblíbené“ očistné techniky. Tento týden byla na řadě sutra neti. Dne, kdy použijeme gumovou trubičku, kterou jsme dostali už v našem uvítacím balíčku, jsme se děsili už od úvodní ceremonie. Den D nastal. Sutra neti spočívá v tom, že si nosní dírkou zavedete dovnitř gumovou trubičku a tlačíte ji dovnitř tak dlouho, až se vám její počátek objeví v ústní dutině, kde ji potom dvěma prsty chytíte a kousek vytáhnete, pak několikrát potáhnete tam a zpět, přičemž jedna strana vám trčí z nosu a druhá z pusy, a poté trubičku vytáhnete pusou.

Po názorné ukázce naší učitelky, jak si správně trubičku do nosu nacpat, přicházíme na řadu my. U mě převážila zvědavost nad strachem, a tak jsem trubičku radostně zavedla až tam, kam jsem měla, i když jsem se při tom skoro pozvracela a z očí mi tekl nezastavitelný proud slz. Nejspíš radosti. Celý proces se poté opakuje na druhou nosní dírku, a nakonec se ještě provede jala neti, o které jsem psala ve svém předchozím článku. Musím popravdě říct, že jsem se po celé této očistné technice cítila skvěle a nabitá energií. Na druhou stranu, ne všem to udělalo úplně dobře a většině lidí se ani trubičku nepovedlo zavést skrz. To však nevadí, budeme mít ještě další pokus si to vyzkoušet a já se na to dokonce začínám těšit.

V neděli – jediném dni volna v týdnu – vstávám klasicky ve čtvrt na šest, ale protože máme volný program, zůstávám v posteli až do šesti a cítím se jako hrozný rebel. Kdo by před měsícem řekl, že vstávání v šest ráno budu považovat za rebelovinu! Z postele lezu dobrovolně a s radostí rovnou na jógamatku a dávám si soukromou dvouhodinovku na probuzení. Každou neděli nám škola organizuje výlet nebo nějakou aktivitu. Tento týden se jede k jeskyni Vashishta Gufa, kde však nejedu, protože plánuju psát celý den úkoly, ať to mám co nejdříve ze stolu a můžu pokračovat v objevování. Většinu dne tedy s kamarádkou, která taky nejela, sedíme po kavárnách, píšeme úkoly, hrajeme na tibetskou mísu na břehu Gangy a snažíme se nachytat trochu toho vitamínu D ze sluníčka.

A protože k životu v Indii neodmyslitelně patří i zvířata, rozhodla jsem se pár základních informací sepsat i o nich. Nejčastěji tu na ulici potkáte krávy, které jsou v Indii posvátné a které jsou všude – na ulici, napůl na ulici a napůl v obchodě, zaparkované na parkovišti, uprostřed mostu, před stánkem s občerstvením, za stánkem s občerstvením a tak. Na jejich všudypřítomnou a posvátnou existenci jsem si zvykla hned ze začátku, takže už mě při výhledu z kavárny vůbec nepřekvapí kolemjdoucí kráva. Člověk se diví asi tak, jako by u nás potkal psa.

Krávy jsou většinou mírumilovné, ale někdy z nich jde strach, obzvláště z těch s dlouhými a špičatými rohy. Někdy mají kraví sraz, kdy si stoupnou doprostřed ulice a odmítají se hnout. Já jsem se snažila pozorně pozorovat domorodce, jak takové situace řeší, a když jsem se jednou dostala do situace, kdy kráva blokovala cestu, kterou jsem potřebovala projít, vzpomněla jsem si na ten správný grif a se sebevědomím rodilé Indky mávla na krávu a doufala, že uvolní cestu. Jsem ráda, že jsem svůj trénink započala na krávě menšího vzrůstu a s menšími rohy, páč kráva i přes mou snahu odhalila, že rodilou Indkou nejsem, naštvaně se na mě podívala, sehnula hlavu a vběhla do mě. Zachránit mě přišel postarší Ind, který krávu zahnal. První zvířecí útok mám tedy za sebou.

Dalším početným zvířetem, které tady často potkáte jsou opice. Nejčastěji potkáváme dva druhy. Bylo nám řečeno, že ty s červenou tváří jsou prý zlejší a drzejší, a ty s černou hodnější. Všechny kradou jídlo. Místním adrenalinovým sportem je přejít most Lax Manjula z jedné strany na druhou s jídlem v ruce a nebýt okraden opicemi. Procento úspěšnosti je minimální. Poprvé na nás opice útočí v kavárně, kde si nejprve drze odnese cukr k sobě na strom, ale protože se jí to zdá málo vrací se, dá spolužačce z Německa herdu do zad a pokusí se jí ukrást její smoothie, což však její opičí ruka nezvládne, a tak to vzdává a vrací se na strom. Když už je opice na stromě, dostáváme železnou tyč, kdyby si to náhodou ještě rozmyslela.

Naštěstí ze stromu už nesleze. Někde za městem prý zrovna teď žije lidi-žeroucí tygr a v lesích kolem jsou sloni a horští lvi. Minulý týden prý slona kousek od města chytl rapl, převrátil tři auta a zablokoval cestu. Já zatím slona, lva ani tygra neviděla, takže s nimi žádné zážitky nemám. Druhý týden utekl jako voda, jsme v polovině a my máme první odpadlici, která opouští kurz.

 

Komentáře (0)