Cestování a hledání sebe sama

“Nosce te ipsum” aneb “Poznej sám sebe” – to je motto, které mne už delší dobu pronásleduje i fascinuje zároveň. Člověk prahne po poznání smyslu života, po naplnění svých snů a rolí v životě, a při tom se často potýká s problémem, že vlastně ani bezpečně neví, co chce.

Dle mého to pramení z toho, že prostě netuší, kdo je, kam směřuje, nezná se, neumí v sobě číst. To, že nejvíce poznáme ostatní, když s nimi cestujeme, víme už z filmu Svatební cesta do Jiljí :-). Ale cestováním můžeme poznat také sami sebe a nemusíme jezdit zrovna na opačný konec světa. Naopak, nejvíce se o sobě dozvíme potulováním se po rodném kraji. Laskavý čtenář promine, že záměrně zjednodušuji. Je to východisko k mému následujícímu zamyšlení.

CESTY

Cesty jsou symbolem hledání, odpovídání na otázky, odpoutání se od stereotypu, zrcadlení nás samých. Cesty jsou symbolem změny, usilování. Asi proto spousta lidí volí cestování, rozuměj útěk z domova, jako možné řešení svých problémů ve vztazích, v práci, zkrátka v osobním životě.  Léto a prázdniny, které nedávno skončily, jsou, pochopitelně, pro cestování nejvhodnějším obdobím. Ale nebylo by vlastně mnohem více fajn cestovat během celého roku? Já jsem letní člověk, rozuměj člověk, jenž je v létě ve svém živlu. Vysoké teploty mi nevadí. Miluju slunce a vodu a někdy si říkám, že bych mohla putovat za sluncem celý rok.

KDO JSEM ?

Každoročně se o sobě během cest dozvím spoustu užitečných věcí. Například že jsem nervózní, netrpělivá, neumím používat navigaci. Ztrácím svůj vnitřní klid, když něco nejde podle předem určeného scénáře. A pokud to podle předem určeného scénáře jde, zase nejsem spokojena, jelikož to postrádá patřičný náboj dobrodružství. Asi jste také na vlastní kůži pocítili, že úplně nejlepší zážitky vzniknou ve chvíli, kdy nic neočekáváte, jste unášeni na vlně nicnedělání. Necháváte věci a události jen tak plynout, neovlivňujete je. Jste jen pozorovatelem dění a vjemů, které vám přicházejí do cesty. Žijete tady a teď.

POTŘEBUJI VYPNOUT

To je zaklínadlo, které často slýcháváme. Vypnout, tj. přestat myslet na povinnosti, oprostit se od veškerých úkolů a nezbytností, které nám každodenní život přináší; je strašně složité. Docela mě děsí pohled na lidi, kteří neodkládají své notebooky ani na dovolené. Neustále jsou v kontaktu se svým zaměstnáním. Nedokážou se zrelaxovat a aspoň na těch pár dnů přestat pracovat. Někomu se možná zdá, že je ten workoholismus nesmírně sympatický a lidé, kteří celý život jen pracují, jsou obdivuhodní. Opak je pravdou. Člověk, který vleze do letadla, do vlaku, nebo jiného dopravního prostředku a ihned usedá k počítači, je nesmírně protivný, otravný. A to nejen okolním lidem, ale hlavně sám sobě. Ta jeho přehnaná motivovanost a houževnatost je jako jed. Pomalu, pomalu, plíživě člověka otravuje, až ho otráví úplně.

Ze všeho nejhorší jsou telefonisté, kteří mají mobil neustále u ucha, a tak se často dozvídáme to, co vůbec vědět nechceme a s prací jejich hovory nesouvisí: “Máňo, já měl včera vokno. Asi jsem to přehnal. Počkej, musím končit, už budem na Veleslavíně…“. Nikdy jsem nepochopila, proč si tito lidé myslí, že všechny ostatní zajímají jejich příběhy, jež jsou někdy i značně pikantní. A tak se přimlouvám za to, abyste vypnuli. Vypněte elektronické přístroje i sami sebe. A to nejen na dovolené….

JE TO TU, TAK PROČ TO NEJDE?

Celý rok se těším na letní dovolenou. Léto miluju a pro mě by jiné roční období nemuselo vůbec existovat, jak už jsem zmínila. Letní dovolenou mám prostě nejradši. Je rozhodně lepší než dovolená zimní, jarní, nebo podzimní. Většinou ale nikdy neprobíhá dle mého přání. Každoročně jsem poslední den před dovolenou ještě v práci a po poslední službě, s jazykem na vestě, připravuji věci potřebné k odjezdu. Zbylí členové rodiny jsou na tom ještě lépe. Ti si své věci připraví cca 10 minut před odjezdem a pak se nesmírně diví, že jim něco chybí.

První hodiny a dny dovolené se “oťukáváme”, vyjíždíme se zpožděním, narážejí na sebe různé požadavky každého z nás. Většinou se hned na začátku pohádáme, nebo se moc nebavíme. V této fázi si každý rok přísahám, že už radši příští rok ani nikam nepojedu. Je cítit napětí a stres. To většinou třetí den opadne. Můžeme si začít užívat. A já už v tuto chvíli ve své hlavě začnu vymýšlet dovolenou na příští rok. A pozvolna vypínám….

MEDITACE

Meditace jsou různé praktiky vedoucí k prohloubení soustředění. Někdo je schopen meditovat prakticky všude. Jiný na to potřebuje ideální podmínky. Pozměněný stav vědomí se dostaví za různě dlouhou dobu. Já například moc meditovat neumím a přiznávám, že medituji zejména ve spánku. Je to taková ta neostrá hranice mezi bdělostí a spánkem. Blažené upadání do spánku, kdy se cítíme naprosto úžasně. Ještě nespíme, ale už stoprocentně nebdíme. Dovolená je pro meditace jako stvořená, jelikož máme více času i na to být sami se sebou a pronikáme do svého podvědomí.

MOŘE, ŘEKA A VODA OBECNĚ je naprosto ideálním místem a zdrojem meditace. Šumění moře, zvuk tekoucí řeky navozují zklidnění mysli a unášejí nás do jiných sfér. Ke zvuku se přidává i vjem čichový a zrakový. Pozorování tekoucí vody, vln na moři v nás vyvolává pocit harmonie, klidu, ladu…. Namočte si nohy do vody a komíhejte jimi, jak už doporučoval Priessnitz. Ledová voda vás probere, osvěží, zregeneruje a následně naplní pocitem blaženosti.

POUŠŤ je vynikajícím místem hledání sebe sama, oázou klidu. Pokud se tedy nedostanete do komerční zóny, kde jste pod nátlakem obchodníků s čímkoli. Narušování klidu pouště by mělo být trestné. Ale oprostěte se od nájezdů obchodníků a lehněte si do písku s hlavou natočenou k slunci. Nechte se zprvu unášet myšlenkami a pak je přestaňte kontrolovat, unikněte jim a projdete katarzí. Na poušti je písek, stejně jako u moře. Vyloženě to vybízí k praktikování meditace, kdy si představujeme, že naše tělo se propadá do horkého písku a je stále těžší a těžší. Je to totiž naprosto realistické.

HORY jsou nejen fascinující masivy, ale také dalším překrásným místem k meditacím. Musíme se poklonit jejich kouzlu a kolosální vznešenosti. Procházet se po horách může být dokonalý relax i nadstandardní fyzický výkon. Obojí nás potěší.

LES je úžasným teritoriem k vypnutí. Jeho krása, vůně, šumění stromů nás ukolébává. Někdy mám pocit, že musím obejmout strom a získat jeho energii, nebo ho prostě jen pohladit. Nabíjí nás to pozitivními vibracemi a harmonizuje. V lese se nejčastěji přistihnu, že koukám “do blba”; a to je přesně ta meditace.

PŘÍRODA REGENERUJE

Ne nadarmo se říká, že příroda léčí. Představte si, že byste jen chodili do práce, nakupovali v obchodních centrech a jezdili autem. Zákonitě byste se museli zbláznit. Když několik dnů za sebou chodím jen do práce a chybí mi pohyb v přírodě, moje tělo i duše strádají. Autem nejezdím, jelikož si myslím, že svým způsobem jízdy bych byla nebezpečná okolnímu světu i sama sobě. Vždycky jsem byla nervózní, když jsem měla jet někam autem, a tak jsem vyměnila pohodlnost auta za pohodlnost jiného typu, a to pohodlnost nemuset se soustředit. Většinou všude chodím pěšky nebo jezdím na kole. Na delší vzdálenosti samozřejmě využiji jiné dopravní prostředky. I to můžeme nazvat cestováním, při které se dozvídáme spoustu užitečného sami o sobě.

TAK CO SE DOZVÍME????

Někdy prahneme po poznání sebe sama, ale nemusíme to ani sami konat. Tuto práci za nás rádi a rychle udělají jiní. Jsem narozena ve znamení Raka. To je klasicky rodinně založené znamení. Této charakteristice jsem se vždycky v mládí smála. Ovšem po narození dcery jsem zjistila, že to tak je stoprocentně. Mám ráda být doma v klidu a nikam nemuset, což je protipól toho, že musím pořád někde “trajdat“…

Jsem prostě plná protikladů. Leckdy jsem unavena a domů se jdu JEN vyspat. Mám ráda svoji rodinu kolem sebe. Tetelím se blahem, když můžu usínat a nablízku je můj muž a moje dcera. Prioritou mého konání a počínání je fungování doma. Přesto všechno jsem se o sobě dozvěděla docela zajímavou informaci. Vyplula z úst mé dcery: ” Mami, ty asi nejsi rak, protože vůbec nejsi rodinný typ.” Zrcadlo bylo nastaveno. Je zvláštní, jak zkresleně vnímáme sami sebe, anebo nás zkresleně vnímají ostatní????

Prvním argumentem toho, že nejsem rodinný typ, byl fakt, že mám JENOM jedno dítě. To je sice pravda, ale stále si stojím za názorem, že rodinný typ může být i člověk, který nemá žádné děti… Ovšem musím se umět podívat zpříma do toho zrcadla, které mi dcerka nastavila. To jak vnímáme sami sebe, nemusí být vždycky v souladu s tím, jak nás vnímají ostatní. Ale to není vskutku tak moc důležité: Důležité je, abychom se nebáli do toho zrcadla nastaveného od okolí podívat. Můžeme přečíst mnoho knih o psychologii a nedozvíme se o sobě, ani o ostatních vůbec nic. Je třeba býti otevřen vnějším podnětům a ty zpracovávat.

CESTA V SYMBOLICKÉM SLOVA SMYSLU

Před rokem a půl jsem si koupila sešit, který je označen jako lapač nápadů, kreseb a myšlenek. Je na něm napsáno Každá cesta má smysl. Platí to stoprocentně jak v konkrétní, tak i abstraktní rovině. Ať už jde o jakýkoli reálný výlet v našem životě, nebo cestu symbolickou, vždy má své opodstatnění.

Ty symbolické cesty zpravidla bývají ovlivněné konkrétní událostí a snahou na ni reagovat. Často jsou to “one way” cesty, ze kterých není cesty zpět. Z těch ale většinou vyplyne ponaučení do dalších let. Každá cesta přináší zkušenost a další nasměrování do života. Když jsem si ten sešit koupila, začala jsem si do něj psát poznámky, postřehy z běžného života. Na základě těchto poznámek začaly vznikat moje články. Někdy je to jenom takové blábláblá, ale pokaždé mě to psaní baví a když si to přečte aspoň jeden další člověk, dá se říci, že mělo smysl to sepsat.

CESTOVAT, CESTOVAT, CESTOVAT

Díky osvícenosti mých rodičů jsem od mládí hodně cestovala. Skrze navštívená místa, různé kultury a místní obyvatelstvo jsem se učila spoustu věcí o okolním světě. Provětrala slovní zásobu nabytou ve škole a obohatila svůj jazykový rejstřík. Dnes už vím, že mnohem důležitější než mluvit, je poslouchat a naslouchat. Skrze objevený svět jsem začala číst v sobě, ale většinou jsem v sobě jako knize neotočila ani na druhou stranu.

Člověk je bytost nesmírně složitá a nečitelná. Zorientovat se sám v sobě, srovnat si priority a vytyčit směr, kterým se chci ubírat, to by mělo být jedním z hlavních úkolů v životě. Je to ještě běh na dlouhou trať. Zatím vím jen to, že dospívám, jelikož ke konci každé své cesty se těším domů. Moje duše a srdce se rozechvívají vždy, když se blížím k domovu. Můj dům není dokonalý, určitě by mohl být mnohem větší, hezčí, zorganizovanější, uklizenější. Ale je to moje místo. Místo, které bych už za žádné jiné nevyměnila. I tomu mě naučily mé cesty.

 

Komentáře (0)