Božské ego v nás

 

Oděna do skutečností se pravda cítí svazována,

v hávu poezie

se pohybuje lehce a svobodně.

Rabindranath Thákur

 

V tomto podzimním čase jsem pocítila prožitek, který snad mohu nazvat velmi letmým osvícením. Nový způsob pozorování, který mi již nikdo nevezme ze srdce. Bude se měnit jen tak, jak já sama se sebou budu pracovat.

 

Příběh ega

Moje životní situace nenabírala ideálních formací. Tak moc jsem si přála opak. Několik rozmíšek, slovních potyček, výměny názorů. Urážení sebe sama uvnitř sebe. Ve své podstatě, pozorování rozmluvy s vlastním egem. Vysvětlím, jak ego vnímám.

 

Ego. Systém, který nás vždy jako bytosti umí zbavit lehkosti štěstí. Umí během vteřiny změnit vše krásné do pocitů opuštění a marnosti. Institut tak hrozivý, že hrozivější – a přeci tak důležitý – neznám.

 

Ego je naším přítelem v podobě největšího nepřítele. Komunikace na úrovni vlastního ega je výzvou. Nemůžeme se do něj zamotávat, ale dívat se egu zpříma do očí. Co nám chce skutečně sdělit?

 

Vše v našich životech dává smysl. Každé naše rozhodnutí v přítomnosti bylo již prožito a promyšleno tisíckrát v našich minulých myšlenkách buď v podobě vědomých přání, či nevědomých strachů.

 

Ego slouží jako nahromaděný mrak, jenž stíní čistotě prožitku. Mrak, který je možný rozpustit našimi kroky po duchovní cestě. Naší praxí. Myšlenky podpoříme činy, které vyústí ve spojení s nekonečnou moudrostí univerza a jeho zákony.

 

Uvědomila jsem si, že ego dává prostor k překrytí všeho podstatného. To podstatné je vždy jemné, jelikož jemnosti byl dán prostor k životu a hrubost je propojena se zánikem.

Ego je tou nejsilnější zbraní jaká je proti nám namířena, míří přesně do našich srdcí skrze naší mysl. Její náboj nám s absolutní přesností drtí naše vyšší vědomí-nadvědomí.

 

Ego překrývá samotnou krásu, která je nejvyšším poslem a zároveň služebníkem čisté pravdy. Překrývá krásu, která je zjevením harmonie pomocí forem, ať viditelných či slyšitelných, hmotných či nehmotných. Jakkoliv pomíjivé tyto formy mohou být, patří do věčné říše ducha.

 

Ego zakrývá krásu, která tak nemá možnost proniknout hlouběji do srdce nás lidí, jen tak, beze slov.

 

Zpět k příběhu

Právě teď se mi to opět stalo jako již tisíckrát! Ego bylo silnější, než jemnost a přirozená krása uvnitř duší.

 

A tak se mne celá tato situace zmocnila a já vplula do pomíjivě krátkého leč intenzivního prožitku uvědomění nad hodnocením materiálního světa a vyvolala se tak v mém vnímání jemná proměna.

 

Nemohu uchovat moment přítomnosti a jistoty. Mé osvícení spočívalo v prožitku, že náboženské pravdy a duchovní život jsou spíše záležitostí přesahu našich neustálých návyků.

 

Nestačí měnit naše názory nebo přebudovávat naše přesvědčení pod vlivem rozumových argumentů a úsudků, zákonů rozumu. Tak stále operujeme v rámci ega a jen na základě ega něco měníme.

T nemá šanci vést nás nad rámec toho, což už je známo v podobě hotových představ: “hliněné stavby, z nichž jsme vystavěli náš materiální svět ze zdravého rozumu.” Největší překážky skutečného pochopení.

 

Potřebujeme věřit, mít víru, vložit vše včetně našeho ega do božích rukou. Nechat se občas za pomoci ticha přemísťovat jen tak, z místa na místo a počkat co nám to za chvilku přinese. Nevytvářet reakce, které mrak víří, ale v součinném a bdělém tichu vyčkat, oddat se, že nemusím mít odpověď po ruce. Není potřeba něco vždy říci, reagovat. Vše přeci je tak jak má a je tomu tak odedávna. Není to nejvyšší jistota?

 

Rozum podpořen egem a nesprávným záměrem, je protivníkem na cestě k hlubšímu propojení se s krásou kolem nás a spojení s touto krásou uvnitř nás.

Zaslechla jsem tóny hudby, znějí občas falešně, tak jak jde život, ale zaslechla jsem hudbu, ve své krásné přirozené podobě.

Zahlédla jsem lásku, byť ještě plnou občasných nepochopení, ale krásnou.

Přečetla si verše, sice ještě nejdou z mých úst, ale vnímám jejich krásu a čistotu.

 

Snad se tato chvíle bude více prodlužovat než zkracovat. Vše záleží jen na nás a na božském egu.

 

Komentáře (0)