Rozhovor s finalistkou soutěže Pretty Woman 2009

Když si v sobotu 5. prosince večer zapnete program ČT1, nelekněte se, nebude tam čert, ale může se Vám stát, že uvidíte anděla a co víc? Anděla na hlavě! Finalistka 3. ročníku soutěže Pretty Woman – Šárka Vosyková – si pro své volné vystoupení vybrala jógu, kterou již dlouhá léta cvičí a bude ji předvádět vtipným, osobitým způsobem. Podle mého názoru ji zcela vystihuje.

Prozradíš, jak vypadá Tvé „jógové vystoupení”?

Moc ráda. Snažila jsem se, aby to bylo pro diváka zajímavé. Kdybych jen tak zacvičila jógu, tak to nikomu nic neřekne. Nazvali jsme to „Jóga v denním životě” a je to ze života.

A jak to probíhá?

Mluvím s publikem a přitom cvičím: „Ráno se probudíte, máte ztuhlou šíji nebo nemáte vůbec žádnou energii, tak já bych Vám ukázala pár pozic které Vám to pomůžou zvládnout. Pozdravíme sluníčko, když náhodou nevyjde na obloze, pozdravíme to co máme v duši a přejdeme do pozice kobry. Tady zasyčíme na manžela, který nás předběhl ráno cestou do koupelny, přejdeme do střechy a dokončíme pozdrav. Prokrvili jsme si lymfatický systém, teď můžeme jít lovit mamuta. A tady doporučuji pozici bojovníka. Přijdete do práce, šéf Vám vytkne nízké prodejní výsledky, následuje spousta pracovních problémů, ale Vy když se upřeně podíváte přes levou paži tyto situace nejenom zvládnete ale i vybojujete. A je odpoledne, jdete na poštu, na finanční úřad, k lékaři a to se potřebujete obrnit trpělivostí. K tomu se nabízí pozice stromu, jedna z balančních pozic. Vytáhnete si pořadové číslo 13 a po hodině čekání, slečna u vašeho okýnka vyvěsí cedulku „přijdu hned”, tady doporučuji zapojit nejméně tři hluboké jógové dechy. Je večer, vy přijdete domů a tam vás čeká pohled na čerstvě vymalovaný pokoj vašimi dvojčaty a konfrontace s žákovskou knížkou vašeho syna a vy si říkáte chtělo by to pohled z jiné perspektivy a tady nabízím „postavte se na hlavu”.

Budeme Ti držet palce, aby ten balanc před všemi těmi světly a publikem vyšel. Jak Tě napadlo jít do soutěže Pretty Woman?

Je to kombinace více věcí. Určitě trocha pýchy a splnění si takového dívčího snu. Když mi bylo šestnáct, tak bych nikdy do takové soutěže nešla,.Vždycky jsem měla strach, že se někomu nebudu líbit, že mě budou druzí hodnotit a kritizovat, že se všem nezavděčím.. Ale já už se nechci zavděčit všem. Pro mě je nejdůležitější navázání kontaktu s publikem. Můžu jim předat spoustu energie a radosti a to je fantastický pocit. Pretty Woman je o zralé ženě, která přestože má děti, může být manželkou, aktivní v práci, pomáhat lidem, mít svoje záliby. Život je přeci krásný i ve středním věku.

V čem vidíš pro sebe smysl soutěže?

Právě teď prožívám nejšťastnější období svého života. Paradoxně čím více práce mám a lítání okolo dětí, tak mě to nakopává. Uvědomuji si více konečnost života, jsem tady teď, druhá šance nebude. Nejdu už do věcí s tím, že se porovnávám, hodnotím, je mi to jedno, prostě jdu za svými hodnotami a sny. Můj první impuls je podělit se o to štěstí, o to naplnění s těmi ostatními lidmi. Být jako vzorem pro všechny ženy, to znamená, že když je Ti sedmatřicet, tak život nekončí.

Kde bereš sílu všechno to zvládnout?

Učím se od každého. Kdokoliv, kdo zvládne stresovou situaci, ať je to prodavačka nebo řidič autobusu, je pro mě inspirací. Učím se jejich moudra, přitahují mě obyčejní lidé. Většina lidí hodnotí druhé a vlastně své chyby vidí na druhých. Už jsem se naučila přijímat druhé a vidět v nich to pozitivní. Ta je hezká, ta je chytrá, ta zase moudrá… Moc mi pomohlo to, že jsem se vdala, jsem spokojená, mám děti a už nemusím zápasit a bojovat a proto jsem asi klidná.

Pomáhá Ti jóga?

Jóga mě zklidňuje, já jsem hodně vibrující člověk. Druhým mým velkým pomocníkem je psychoanalýza, pomohla mi pochopit špatné vzorce chování. Našla jsem si manžela, vdala jsem se. Máme krásné komplementární manželství, tzn, že se výborně doplňujeme. Jsem v sobě usazená, už nejsem neurotická, mám sílu. Netoužím po zbavování se ega a dostat se do nirvány. Jsem na cestě. Každý tu máme svou cestu a nemůžeme si je porovnávat. Víš, já si myslím, že není důležité, co se ti v životě přihodí, ale jak to umíš zpracovat.

Jaká byla Tvoje cesta?

Byla to spousta věcí, zklamání, studium psychologie, jóga. Vždycky jsem se ptala po smyslu života, už odmalička. Byla jsem takový hledač, poutník, hledala jsem sama sebe.Pořád jsem si říkala, že tu nejsem přece jenom proto, abych vegetovala, že k tomu, že jsem tady a teď musí být nějaký vyšší důvod, něco, co mě přesahuje, ale čeho jsme zároveň součástí. V Japonsku jsem se učila od mnichů a gejš, na Costa Rice meditovat a žít v józe, a v San Franciscu v psychoanalýze chápat svoji podstatu. A teď mám pocit, že jsem sebe samu našla a pro mě je ta soutěž dopravní prostředek, jak to dát, který mě posune k cíli. Mě jde v soutěži o tu radost, vyjádřit svoje postoje, myšlenky a názory.

Láká Tě třeba Indie?

Ani ne, nepotřebuji vidět bídu a utrpení. Vím že je. Tak jako štěstí a radost. Žijí tady na Zemi společně. Vědět je více než vidět. Pomáhat můžu i tady. Nemůžu se nechat vyhořet, pak nikomu nepomůžu. Utápět se v sentimentu a v lítosti je neefektivní. Nikdy nezachráníš celý svět. Vždycky si musíš najít čas na sebe, jít si zacvičit, dát si dobré jídlo… Mít rovnováhu, nevyhořet.

A co bude potom, až soutěž skončí?

Myslím, že hodně záleží na každé, jak to využijeme.Budu moc ráda, když se kromě mé práce personální konzultantky, budu moci věnovat třeba i jiným projektům s charitativním základem.

Co je pro Tebe v životě nejdůležitější?

Lidská slušnost, tolerance, respekt k názoru druhého a opravdovost.Být inspirací pro druhé a nechat se jimi inspirovat.A hlavně charakter člověka. Vždyť dovednosti se může naučit kdejaký darebák, ale charakter je základ. Chtěla bych se dokázat podělit se o své zkušenosti bez zbytečného mentorování a poučování, které sama nesnáším.Pro mě je strašně důležité umění naslouchání. O sobě se nikdy nedovíš co potřebuješ, ale to podstatné Ti mohou říci jenom ti druzí. Když je žák připraven, učitel se vždycky najde.

Proč myslíš, že neumíme být šťastní?

To je individuální, já jsem šťastná. Praktikuji filozofii smrtelného lože, kde si uvědomíš, že tu nejsi věčně a jednou umřeš. Musíš si to ale doopravdy uvědomit. A prožiješ život smysluplně a plnohodnotně. Pak se budeš věnovat dětem, pracovat, pak to má smysl. Začíná to v rodině, když se věnuješ dětem, pak z nich nevyrostou lhostejní lidé. Tento život beru strašně vážně a moc si ho vážím a věřím, že už se nebudu muset vracet…Myslím, že je dobře, že nám pán Bůh dává to, co potřebujeme, ne to co si přejeme.

Komentáře (0)